Cílem naší podzimní výpravy se stala malinká, zcela nevýznamná vesnička zvící deseti baráčků, ležící uprostřed luk švýcarského kantonu Schwyz. Jedinou zajímavostí je její jistě nezvyklý název – Ecce Homo.
Ano, …ejhle člověk. Ani před odjezdem, ani během celé cesty jsem vůbec netušil, že tento víceméně recesistický nápad se stane naprosto dokonalým obrazem celého našeho cestovatelského roku a to i přesto, že jsme nakonec kvůli špatnému počasí tento „vrcholový bod“ nedobili. I to totiž ve zpětném pohledu odráží celkově uvolněný ráz expedice. Ale pojďme od začátku… (celé)
Pro ty, kteří již netrpělivě očekávají další popis našich polských dobrodružství, nabízím pro nervy drásající chvíle čekání více než dobrou "náhradu" v podobě knihy polské autorky Olgy Tokarczukové Běguni neboli poutníci (v českém překladu by asi nejlépe odpovídalo slovo „běžníci“, ale já je nazývám prostě a jednoduše "drifteři"), což byli příslušníci ruské starověrecké sekty, jež věřila, že tělo je svaté a nedotknutelné pouze v pohybu, že dokud se člověk nezastaví, nemůže zkamenět a ďábel, který vládne světu, je proti němu bezmocný... 
Náš první letošní drif je za námi. Rozbouřené Severní moře, zasněžené pláže, majáky... tak po tom toužila naše suchozemská středoevropská dušička. A jak to všechno dopadlo? Myslím, že za vše hovoří tento úryvek z první zprávy o driftu baltském:
Itálie mi z neznámých důvodů přirostla k srdci. Těším se vždy na tu kombinaci nafintěné voňavé země s tím, tak trochu „balkánským“, nepořádkem. Na kombinaci patetické historie s drobnou ošuntělou přítomností. Itálie voní po kávě a čerstvých koláčcích. Itálie křičí a gestikuluje. Itálie troubí a čmoudí. Ale také uchvacuje ledabylou elegancí. Ale dosti již vyznání. Vydejme se zpět, či vlastně kupředu: do krajiny roztodivné a tajuplné. Překročme Rubikon a vrhněme kostky… 
Mezitím, než se nám podaří upravit a naplnit naše stránky novým obsahem, můžete nahlédnou do internetových archivů Železničáře - týdeníku Českých drah, kde se naše cestopisy víceméně pravidelně objevují
