Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Driftující drobnosti

Roman Kozák - Paříž - Volary (přestup Železná Ruda)

  Přátelé, přátelé – ještě umíte číst mezi řádky? Umíte vytušit, co se leckdy skrývá za holou větou či strohou poznámkou? Tak schválně! 

 „Z Paříže do Železné Rudy za jedenáct hodin, ze Železné Rudy do Volar taky za jedenáct hodin…“ 

  Ano, takto velestručně a se svým typickým sarkasmem shrnul Petr epizodu, která nás přitom div nepřipravila o rozum. A takto ona scéna vypadala v původním znění s titulky: (celý článek)

  Už mimo plán, mimo jízdní řád se z posledních sil snažíme dostat domů. Jsme nevyspalí, bez peněz, bez jídla i bez vody. Mobil kaput. Intuitivně se přes Bavorsko prokoušeme do Bayrisch Eisensteinu. Překlopýtáme hraniční čáru vprostřed perónu a všechny instinkty nám praví, že na katastru Železné Rudy jsme již zachráněni. Nejsme.

   „Přípoj do vnitrozemí?“ diví se výpravčí. „Kdepak, dnes nic nejede, vždyť je sobota. Až za tři hodiny!“

   „Ani autobus?“ Ani autobus.

   Spojení do Volar s několika přestupy nám výpravčí najde, ale nevytiskne. „Tiskárna mi nefunguje.“ 

   „A mohu si od vás drážním telefonem zavolat, že na noční přijedu později?“ ptá se Petr, jenže výpravčí zavrtí hlavou: „Drážní telefon nemám.“

   „To není možné,“ namítnu, „jak byste bez telefonu nabízel a přijímal vlaky?“

   „Drážní spojení servala vichřice loni v listopadu a dosud nebylo obnoveno. Domlouvám se jen mobilem a pouze na jedno určené číslo,“ vysvětlí výpravčí.

   „Aha!“ odtušíme. „A telefonní budka tu někde je? Kartu máme.“

   „Mno,“ připustí dopravní úředník, „jenže tahle naše je na mince.“

   „Tak mi, prosím, rozměňte,“ požádám ho se stokorunou v ruce.

   „Bohužel,“ opáčí červená čepice, „dnes jsem ještě nic nevydělal.“ Pak nás odkáže na nádražní restauraci v patře.

   Výborně! Že nás to nenapadlo! Reklamní poutač nádražky navíc zdobí lákavý nápis „obložené housky pro cestovatele“. Ha, že bychom byli očekáváni? Chyba. Restaurace má dosud zavřeno a housky přestali pro nezájem dělat už loni. Jo, taky v listopadu.

  Proboha, potřebujeme jakýkoliv telefon a cokoliv k snědku!

 „Zkuste to dole u celnice,“ naviguje nás výpravčí a tak se vydáváme na usilovný dálkový pochod.

  Mezi vietnamskými obchodníky a jejich německými kunčafty se zoufale pokoušíme najít jiné zboží, než jen trpaslíky, cigarety a pornokazety.

  „Cokoli, co se dá sníst?“ lekne se naší objednávky prodavačka v jednom z krámků. „Hm, jsem tady sedm let a vy jste první, kdo chce něco k jídlu…!“ diví se nahlas.

  Plastová flaška kokakoly je pro nás doslova spásou. Poprvé jsem vděčný za jejích pětatřicet kostek cukru v jediném litru nápoje. Když pak prodavačka odkudsi ze zapomnění vydoluje navíc ještě pytlíček slaných oříšků, nezná naše radost mezí. Co na tom, že jsou dva roky prošlé…

  Vracíme se v klidu na dráhu, protože už víme, že přežijeme. Pozdě odpoledne se tak dočkáme i přípoje na Plzeň, byť půlstoletí stará rozhrkaná dvěstědvaašedesátka láká tak nanejvýš k cestě do pravěku.

   „Opravdu nejedete rovnou až do Plzně? Opravdu musíme v Klatovech přesedat?“  ujišťuji se – a bezelstná odpověď strojvedoucího mne toho dne už nepřekvapí. „Do Plzně? Prosímvás! Vždyť tenhle vrak by tam ani nedojel…!“

   Motorák sebou škubne, hrkne, drcne a zavrávorá; pak se ztratí v oblaku spálené nafty. My s ním…

   Probouzím se na jakési zastávce – a pohledu z okna nechci věřit: bouda v polích, přes cestu šraňky, u nich ajznboňák v uniformě, co v jedné ruce drží červený praporek a v druhé – panebože! – na provaze lamu. Jo, živou jihoamerickou vopravdickou lamu!

   Domu!

   Chci domů!!

                                                                         Roman Kozák

   Domůůůůůůů!!! 

Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012