Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

● Hledání Sherlocka Holmese

Petr Čmerda - Novoanglické listy (část 2)

 Trajekt pomalým tempem rejduje ve vodách britských. Hladina této vodní dálnice je temná a olejnatá. Spatříme siluetu nikoliv tak známých doverských skal, ale přístavu Harwich. Jasně britsky červená majáková loď, jeřáby jak chromé ruce ohnuté nad otevřenými břichy lodí a nízké, barevné domečky. Naprosto nebritsky usměvaví úředníci nás vpouští do Spojeného Království. Svítí sluníčko a cedulka „gentlemen“ nad dveřmi záchodu nás konečně přesvědčí, že po šestihodinové plavbě na Londýn jsme se skutečně vylodili blízko Londýna. (celý článek)
 
 Vláček nás dovezl na Liverpool St. – a já mám pocit, jako bych vystoupil na 13. nástupišti spolu s Potterem. Klenutý gotický strop, cihlový vzor a do toho ultramoderní skloželezná konstrukce. Taková ukázka britské symbiózy tradičního a moderního, se kterou se budeme potkávat během celého pobytu.
 Stejné je i první setkání s londýnskou ulicí. Tradiční červené doubledeckery, honosné, pohodlné taxi, do něhož nastupujete tak, že se pomalu ani nemusíte sehnout.
  Čekal bych pány v buřinkách a s parapletem a dámy v kloboucích – ovšem ulice jsou plné elegantních okravatovaných úředníků a okostýmovaných úřednic.
  Kráčíme s batohy na zádech a opět mám podobný pocit jako v německém vlaku. Pocit, že se omylem procházíme scénou filmu o honosném městě, kde každý pracuje v bance či na úřadě. Ulice jsou tiché a spořádané a já stále přikrčen čekám výkřik: „…stóóóóp! Co to tam je proboha za lidi? Vyžeňte mi ty zjevy z placu! K…a, tady se vážně nedá pracovat!“ A potom ucítím na ramenou ruce ochranky a budu konečně vyhozen na tu správnou ulici, kde bude rámus a normální lidi v teplákách a s nákupními igelitkami nebo tak něco.
  Když se nakonec vyřítí zpoza rohu chlapík v tílku a trenkách, leknu se a přemýšlím, co to mohlo být. Najednou se objeví další a i jakési ženské napěchované do elastických kalhot imitující běh. Aha, no jasně! To je zřejmě nějaký ten běh Terryho Foxe nebo nějaká obdoba pražského maratónu. Teprve když dojdeme na nábřeží Temže, skutečně pochopíme. Ti lidé tady joggují! Týpci v nátělníku a červených trenkách, co se proplétají mezi auty, působí tak trochu nepatřičně: spartakiádně. Nábřeží, jak později zjistíme, je podobných typů plné a dokonce spatříme fitcentrum s obrovským výhledem na řeku a za jeho sklem desítky spinningujících Britů. Představuji si, jak se najednou několik těch kol utrhne ze stojanů a dav těchto nechtěných cyklistů se vřítí s vykulenýma očima do Temže…
  Uklidňujeme se a s lehkou myslí a těžkým batohem konečně začínáme užívat Londýna. Vzhledem k tomu, že nemáme ubytování, zkusíme noční přesun vlakem. Ale to musíme na druhý konec města na Paddington Station.Volíme procházku v plné polní. Chceme k řece. Chceme vidět Tower Bridge. Chceme navštívit přestavěné doky. Jsme prostě suchozemci zatížení na vodu. A z nádraží Liverpool St. to není daleko.
  Trochu nás mate místní provoz. Při přecházení silnice se vždy objeví auto na naprosto nečekané straně. Kroutíme hlavou raději na všechny světové strany, zejména když kolegu málem srazí mladoboleslavská oktávka. V Paříži minulého roku to byla škodovácká felicie. Kdyby člověk měl tak trochu sklony k teoriím spiknutí (což máme), mohlo by se říct, že nám vlast pořádně a nebezpečně šlape na paty. Příští rok se chystáme navštívit Istanbul, takže bych to tipoval na rikšu zn. Jawa…
  Pohled na řeku je úchvatný. Vynoříme se z jakéhosi obskurního podchodu - a před námi temné vody Temže. Nábřeží je zjevně odpočinková záležitost. Povolené kravaty, lunchboxy, uvolněná atmosféra. Husto začíná být až u Toweru. Takže běháme a fotíme spolu s Japonci scény typu: já a most, most a já, já na mostě, já a šest Japonců, dva Japonci a most beze mě, Roman a Japonečka malá…Docela mě těší, že se alespoň takovouto digitální cestou dostanu třeba až do Tokia. Třeba vykukuji z nějaké tapety v japonském úřadě pro turismus. Možná že se také nějaký japonský vnouček při prohlížení fotek z dovolené ptá svého japonského dědečka: „..a takhle vypadá typický Brit?“ ukazujíc na můj pokřivený ksich, který se mi povede při pokusu uniknout ze záběru. A já samozřejmě vítám ve svém bytě a ve svém počítači onoho japonského dědečka, kterého mám asi na dvaceti z dvaceti záběrů od Tower Bridge a vysvětluji svým dcerám, že ne, toto opravdu v podstatě není typický Brit…
 
  Asi padesát metrů od mostu směrem do City odbočíte vpravo kolem - jak jinak než červených - telefonních budek a octnete se v Catherin Docks. Před vchodem svého paneláčku tu má zaparkovány své jachtičky a plachetničky místní proletariát. Příjemný, harmonický prostor. Voda překlenutá dřevěnými zvedacími můstky. Starodávný jeřáb jako připomínka toho, k čemu to tu kdysi sloužilo. Květiny a lavičky. Prostě ukázka toho jak vkusně, úhledně a účelně lze zacházet s podobnými prostory.
  Ale čas běží, i když ho je o hodinu méně než na kontinentě. Ze všech možných tras undergroundu využíváme té nejstarší a nejpůvodnější: tedy Circle Line, která více než pod povrchem vede spletí podivných prostorů.
 Paddington Station – opět podobný obrovský prostor tradična a moderna. Londýn vlastně nemá tranzitní nádraží. Je to důsledek soukromé výstavby tratí. Z Paddingtonu se vyjíždí na západ Británie a bývalo majetkem společnosti Great Western, jedné z pionýrů výstavby ostrovních železnic. I dnes přes všechno to spojování a rozpojování drah si jednotlivé trasy zachovávají původní názvy. Proč to měnit, když to všichni znají a jsou na to zvyklí, že? To bych asi považoval za takovou typicky britskou vlastnost: to, co dobře funguje, zachovat a modernizovat jen tak nenápadně.
  Ovšem globalizace a zejména globální problémy jsou neúprosné. Důkazem strachu z terorismu je například naprostá absence odpadkových košů na veřejných místech. Neznalí těchto poměrů a tohoto přístupu k věci odkládáme batohy na volnou lavičku. Kolega usedá na lavičku vedlejší a rozjímá při protřepávání stehenních svalů. Já odcházím zjistit, je-li možné se na nádraží vysprchovat. Po čtvrthodině se radostně vracím třímaje lístek do veřejné sprchy bratru za tři libry a vidím, kterak Roman s vykulenýma očima pevně objímá oba naše batohy a tiskne je pevně k tělu. Několik minut po mém odchodu se totiž najednou objevil uniformovaný zřízenec s vysílačkou a obezřetně si prohlížel odložená zavazadla. Anglofilní kolega záhy zaregistroval, že do vysílačky vzývá speciální jednotky, hasiče, policii, horskou službu a já nevím jaké ještě protiteroristické složky. Jal se tedy situaci vysvětlovat a byl velmi důkladně upozorněn, že tohle teda ne! Takhle se tu nemůžeme chovat! Jen tak si mírnixtýrnix odložit batohy s potenciální trhavinou, to si teda, pánové, dejte bacha!!!
  Uff. No dobrá, vlak jede, rezervaci jsme úspěšně zajistili a zbývá ještě pár hodin do odjezdu. Rádi bychom navštívili Baker Street, ale už se nám nechce tahat s batohy. Ze zjevných důvodů žádné úložné skřínky už nefungují, tak jdeme zkusit úschovnu.
 „Hele, já si promrskám svou chabou anglinu, jo?“ žádám kolegu o shovívavost při zařizování úschovy.
 „Háv mač libra, plís?“ ukazuji sebevědomě na batohy.
 „Tož, to bude šest liber za jeden. Jo a neříká se libra, ale pounds.“
 „Tenks sóu máč“, odvětím a obracím se na Romana. „Člověče, tak to s tou mojí anglinou nebude tak zlý. Já mu rozuměl všechno, prej se neříká libra…“
„Hele, a nebude to tím, že mluví česky?“, přerušuje mě.
„WHAT?“ obracím se nechápavě na mladíka za pultem.
„Tož ja, ja su od Holomóca. Jsu tady už rok na brigádě.“
Veškeré mé sebevědomí a radost z lingvistického úspěchu je tatam
   V každém případě dvanáct liber na tu chvilku se nám zdá moc. Zkoušíme ještě „českou uličku“ na rodáka. Ne, to opravdu nejde. Všechno musí být zaevidované a vše musí projít rentgenem…
   Takže volíme alternativní program. Sorry, drahý Holmesi. Navštívíme pouze nedaleký Hyde Park a na Speakers Corner pěkně vyřveme svůj vztek. Vztek na všechny ty Ládiny, Bushe, Blairy a Bratrstva kočičích pracek, co nás oklešťují, kde se dá.
 „Mirka Dušína na vás! Himbajs! Jděte s tím vším k šípku!“
 
  Ovšem lekce pro nezkušené cestovatele ještě nekončí. Příjemný, slunečný podvečer přímo láká využít k relaxu rozkládací sesle, poházené po anglickém trávníku Hyde parku. Přidáváme se k několika posedávajícím. Debatujeme, lapáme podvečerní svit a chybí už jen šálek čaje. Do této pohody však vstupuje snědý chlapík s pokladničkou a významně pomrkává.
 „Two pounds, gentlemens. Every one!“ a kovově zatřepe škatulí. Koukáme nechápavě na sebe, až do mne Roman strčí a nenápadně ukazuje na cedulku, kterou jsme přehlédli.  
  Opravdu! Žádné bezstarostné bezplatné posezení. Tady se za možnost posedět v parku tvrdě platí. Nevěřícně kroutím hlavou a ač už chápu, o co jde, rozhodnu se hrát roli nechápavého a nerozumějícího turisty. Kolega se chytá a tak předvádíme hybnerovskou etudu na téma :
 co po nás ten mladík asi tak může chtít? Nevíme! Opravdu nechápeme. Nějaká charita? Sorry – my nyc my turist…a s pocitem velmi chabého vítězství odcházíme bez zaplacení.
Tak tedy ještě jednou : Himbajs!
  Probíráme právě prožitou situaci. Ano, asi chápeme. Ten človíček ráno ty skládací židle nanosí, večer uklidí…veřejných laviček pomálu…přesto to nějak nemohu spolknout a melancholicky vzpomínám na desítky volně ložených židlí v Paříži.
    Ale což, nenecháme se přeci udolat takovou drobnou lapálií. Polykám hořkou slinu drobného ponížení z toho zbabělého úprku. To se musí spláchnout. A čím jiným v Anglii než čajem. Jde se na nákup. Chceme domů dovézt nějaký zajímavý speciální typicky britský čaj. Těšíme se na ty přehršle značek a balení – jsme přece uprostřed čajové velmoci. To je pro nás, čajomily, výzva.
 Ovšem, jaké další nemilé překvapení! V prvním krámku se v polici krčí dvě naprosto nevábné krabičky čaje Twinnings. Nic jiného. No nic, to je prostě jen taková neútulná sámoška na kraji Londýna. Všechno teprve přijde. Zrak nás bude přecházet. A přecházel. Druhý, třetí, čtvrtý obchod - a stále to samé. Pár krabiček twinningsu v několika nám známých variantách a navíc vše v pytlíkách. Nic. Pusto a čajové prázdno. Co vlastně ti Angličané o páté pijí? Nevím…
  Je pravdou, že jsme skutečně prošli pouze pár krámků kolem Paddingtonu. Znalý cestoval by nás zřejmě poučil – to musíte jít tam a tam – a tak dále, a takdále.
  Přesto se nemohu zbavit dojmu, že i zapadlé smíšené zboží někde na periférii českého města má větší výběr čajů. Třeba takový Klub čaj od Jemči – ten býval pro mne synonymem pro anglický čaj o páté. A ač pytlíkový a ač má dnes změněný obal zůstává jím dál. Nejsem v tomto směru ortodoxním sypačem. Naopak, k té anglické tradici mi spíše sedí právě ten čajový sáček, ze kterého na provázku visí čtvereček papíru potištěný vkusnou reklamou. Čaj, který namíchali mistři odchovaní mícháním blended whisky. Kteří dosáhnou té správné kombinace vůně, síly a chutě. A ten čistý, sypaný „malt“ je jen pro skutečné fajnšmekry.
  Ale tuto věc pouze odkládám. Tentokrát máme jen pár hodin na Londýn, potažmo na celé Ostrovy. Musíme se vrátit a tuto záhadu ztraceného čaje vyřešit. Uděláme si příště i čas na konzultaci v Baker Street 221B, případně u včelínu v jižním Susexu…
 
  Nasedáme tedy do naštěstí poloprázdného nočního expresu a vyrážíme na západ – směr Cornwall. Usínám, jako když mě do Temže hodí.
Cornwall - St. Ives
  Plánování „kam v Anglii?“ bylo dlouhé a strhující. Londýn – jasně ale…to je takový hrozně velký. Někam k moři, k oceánu. To by na ostrově neměl být problém. Skotsko? Ne, letos ne. Essex, Sussex – přihořívá, to zní vskutku exoticky. Hele, dáme konec světa. Cornwall, Penzance, konec světa, výhled na oceán. A co země rudého draka? Cymru? Tak to taky bereme. Wales a nezkrotný jazyk Druidů. Konec světa, konec světa – člověče, to zní hrozně kýčovitě. Co říkáš na tohle: městečko na břehu Keltského moře, oblíbené bohémy. Romantické úzké uličky, galerie, skály, o které se tříští vysoký příliv. Divoké pláže, majáky…„ Jo, to je vono!“
 
  Probouzí mně první sluneční paprsky. Vzduch se změnil. Mám pocit, že cítím oceánskou sůl. Vykouknu z okénka a skutečně zahlédnu mořskou modř. Ovšem je to stále ještě La Manche, záliv St. Austell, od kterého se zhruba v těchto místech odkloníme a vydáme se k protilehlému břehu.
 Přestupní stanička se jmenuje St. Erth. Tady odbočuje z hlavního tahu lokálka, o které se můžete na letáčcích pro turisty dočíst, že se jedná o „one of the most scenic branch lines in Britain“. Lokálečka se táhne podél břehu Keltského moře a skýtá skutečně úžasné výhledy tu na pláže, tu na skály a útesy, tu na romantická sídla uprostřed toho všeho. A na konci této vyhlídkové cesty vás čeká skutečná perla: St. Ives.                                                      
 
  Vystoupíte z vláčku a městečko máte pod sebou jak na dlani. Jak je naším dobrým zvykem, přijíždíme za odlivu. Voda tu ustupuje desítky metrů. Jako tlapa bájného draka se roztahuje tenhle kousek země do moře. Místo drápů maják a skály. Mezi prsty poházené lodě, momentálně na suchu. Místo šupin šedobílé, drobné domky okolo zeleného mechu kůže s keltskou svatyňkou uprostřed. Jsme překvapeni, protože vidíme něco, co jsme nečekali.
 Sytě modrý horizont Atlantiku se ztrácí v mlžném oparu. Opět u oceánu. Vůně dalekých cest. Jako bych viděl lodě barbarských Normanů a zrzavých Vikingů. Cítím ohně blížícího se Beltainu a slyším rozdováděný, slavící dav. Snad proto také naše první kroky vedou ke staré kamené svatyni nad městečkem. Pod námi v celé kráse St.Ives s náladou minulého století. Vidím na pláži Virginii Woolfovou v cudných plavkách, jak si do poznámkového bloku zapisuje:“Tento kraj občerstvuje duše a podněcuje obrazotvornost…“ Je obklopena suitou mladých intelektuálů. Upravení mladí muži a upejpavé missis. Poezie Wiliama Blakea, kterou si recitují místo svačinky, je stejně bouřlivá a nekonečná jako oceán. Pláž je plná vzletných myšlenek a hlubokých depresí.
  Kocháme se nádherným Atlantikem, který se opírá celou svou silou do pobřežních skal, na kterých se vypínají dvě svatyně. Jedna jako připomínka dávného tajemného lidu královny Danah. Světlé vibrace dávných znalostí a blízkosti bohů. Ta druhá je chrámem moderní technologie – National Coastwatch Institution. Tady se příjímají radiové zpovědi bloudících lodí. Radary, které ultravlní a mikrovlní do éteru odpustky této doby vymknuté z kloubů.
  Staré, kamenné městské centrum je opět ukázkou toho, jak dovedně a vynalézavě využít každý centimetr místa. Uzounké ulice a hobití domky. Střídmá šedobílá je tu a tam naprosto neočekávaně doplněna úchvatnými barevnými kombinacemi. Spousty galerií opravdu dokazují, že zdejší kraj je malíři a jejich obdivovateli oblíben.
 Nakonec neodoláme své oblíbené kratochvíli: chůzi po dně oceánském. Běháme mezi loděmi, které se bezbranně válí v písku a jucháme, jásáme a fotíme.
 
  Ale nedá se nic dělat čas je opět neúprosný. Vzpomínám, jak jsme na rozlučovacím večírku před odchodem na dvouletou vojenskou dovolenou zastavovali čas. Všechny hodiny a hodinky (včetně těch náramkových) jsme po odpočítání roztřískali o zeď pokoje. Dupali jsme po skle a ujišťovali se, že čas je mrtvý. Jenomže vesmíru byly naše hodinky šumafuk. Nepomohla ani Nastěnkina modlitba k Slunci. Nemilosrdně zahájilo další den.
  Já od té doby hodinky nenosím a čas se snažím ignorovat – což je možná poněkud absurdní vzhledem k mému povolání. Roman přes mé naléhání odmítá vrhnout dědečkovy hodinky (ty, které sehrály hlavní roli v minuloroční cestě po Švýcarsku) do vln oceánu. K přesnému času naopak lne a laská si ho. Takže zejména díky němu stihneme poslední motoráček, jež s námi ještě obkrouží břehy Keltského moříčka a bez jakékoliv sentimentality nás vyvrhne v St. Erth.
 
  S trochou překladatelské nadsázky se dá říci, že pouť zde ve Svaté Zemi končí a zároveň začíná…
Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012