Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

● Po stopách Cristoforo Colomba

Petr Čmerda - Snění v Pětizemí

Cinque Terre „…Do italských měst, myslím si, by měl člověk vjíždět na koni…

  ...dovedu si představit nádraží v Německu, ve Švédsku i ve Francii. Ale v Itálii ne. Neumím si představit, že nádražní rozhlas tam vyvolává ta zázračná jména italských měst a že tato jsou komolena amplifikací.

 Vlak do Raveny stojí na druhém nástupišti.

 Rychlík z Verony se blíží na páté nástupiště! 

Urychlete nástup do vlaku do Benátek.

Všechna nástupiště vedou do Říma!

 Ne, nechtěl bych zažít hlášení v těchto městech, kde naopak bych chtěl slyšet zvony, loutny, slavičí klokot a Monteverdiho Orfea…“

 

      (volně dle Miroslava Horníčka – Chvilky s Itálií / Panorama 1988)

   Do říše magického pětiměstí ( koně nemaje ) však jiné cesty, než vlakem není. Železnice se tu prokousala skrz pobřežní skaliska a navlékla na svůj železný náhrdelník pětici městských perel. Tunelky, tunílci a tuneláci…tak vypadá místní dráha.  Místní amplifikace se tříští o rozervaný kámen a mísí se s burácením blízkých vln. Jména všech italských měst zde naopak vyznívají vznešeně a s divokým patosem:

             „Na druhé nástupiště přisviští expres z Milána Čentrále!“

            „ Nevstupujte do skal dokud vlak nezastaví!“

             „Na prvním nástupišti dejte pozor, blíží se devátá vlna!“

   Vlaky tu opravdu sviští rychlostí až stodvacet. A nastupuje i vystupuje se tu skutečně uprostřed tunelů. Kratičká nástupiště bývají vtěsnaná mezi skály a minimálně půlka vlaku vždy stojí v tunelu. A nedočkavý, odvážný turista by klidně mohl ze zídky prvního nástupiště hupnout rovnou do vln.

   Dáte-li si tu práci a vyškrábete se na místní kopečky ( což rozhodně doporučuji ) vypadá to seshora vše jako výtvor šikovného, nadšeného modeláře  vláčků TT.

    Další alternativou je už jen připlout po moři, což vám dojde při pohledu na zaparkované lodě před domy, kde obyčejný suchozemský středoevropan mívá auto.

Tak tedy devatero tunely přijíždíme večer do tohoto pohádkového světa a vyskakujeme z potemnělého vlaku na perón, který je vetknutý do divoké skály. Pod nádražím divoce řve moře a snaží se umokřit koleje i nás. Nad námi  ve skalách vidíme siluetu tajemného města Riomaggiore. Ze tmy se vynoří babice jak vystřižená z Mrazíka a skřehotá:

  „…tak co panáčkové? Nechtěli byste vyzkoušet komfort mé perníkové chaloupky?“

Pro autentičnost překládám:

  „…éééé bóndžórnó béllo míó… dormíré, mandžáre, e pericolóso spordžersi…“

Za brýlemi síly astronomického dalekohledu se jí potměšile zableskne, když ukazuje na blízkou zříceninu. Samozřejmě jsme si hned po výstupu všimli obrovské cedule, kde místní vrchnost varuje před využíváním služeb ubytování nabízených tímto – tedy pokoutným způsobem. Co se asi děje v této pohádkové zemi s turisty, kteří neuposlechnou? Jsou vrženi do divokých vod středozemních? Nebo snad vykrmeni mizí v rozpálené peci této Baby Jagy? Vzhledem k pozdnímu času, stavu upocenosti a unavenosti odmítám o tom přemýšlet. Za mrzkých 30 euro pokoj pro dva, sprcha, kuchyňka a společnost mladých anglických studentek - tři minuty od nádraží a pět minut od moře…prostě bella bellissima

   Parco nazionale delle Cinque Terre – Monterosso al Mare, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore - to je pětiměstí, po kterém se budeme celý den toulat. Další velmi hezký kousek ligurského pobřeží. Chráněné je nejen pobřeží, ale i okolní moře. Území, které je důkazem, že lidé umí spravovat svou zem i kultivovaně a vytvořit z ní unikát, tak jako se to povedlo tady. Nalepit své barevné domečky mezi rozpraskané stěny skal a vytvořit fantastické terasovité vinice.

   Díky chápavému přístupu Baby Jagy driftujeme bez batohů. Prolézáme tedy jednu vísku za druhou, driftujeme vlaky sem a tam neboť vše se dá objet do dvaceti minutek. Škrábeme se do kopců abychom se koukli dolů a mažeme zpět z kopce ke břehům abychom se stejným úžasem vejraly nahoru.

   Celé Cinque Terre můžete také projít stezkou po pobřežních skalách. Je to jedna z hlavních atrakcí, kvůli které se sem hrnou davy turistů. Nejkratší a nejjednodušší úsek je z Riomaggiore do Manaroly. Je také slavný a nejvíce navštěvovaný.

   Zove se totiž Via dell´ Amore – Cesta lásky. A taky se za něj platí. Tři eura. Je to pakatel a také chápu, že za něco se tato krása musí udržovat. Přesto bych si, asi jako ke každé placené lásce, k této cestě zachoval odstup. Místo romantické chvilky ve dvou vás čekají spíše bandy supících německých důchodců, co kolem sebe nebezpečně klátí teleskopickými hůlkami. A taktéž představy některých poutníků o lásce mohou být vskutku bizarní…

   Zbytek skalní stezky – Sentiero Azzurro ( Modrý chodníček ) je zadarmo a je stejně, ne-li  více, krásný. Skýtá řadu úžasných, divokých pohledů. Ostrá skaliska máte přímo pod nohama a tříšť z vln občas dosáhne až k vám.

   Dokonce jsme našli místečko, kde se po hrubě vytesaných schodech dalo sejít až k moři. Ovšem několik vskutku monstrózních vln, které si to pleskly o stěnu kousek před námi, nás přesvědčilo, že dnešní den není ten pravý pro posezení přímo u vody. Ostrý vítr a ostré sluníčko vytváří nádherné kulisy této středozemské a středomořské procházce.

  A tak driftujeme, kocháme se a sníme celý den…

„Itálie by měla být povinnou cestou, a to nejen pro ty, kdo se hodlají     

  zabývat uměním. Ona sama je dílem, které se nabízí našemu zraku, 

  sluchu, hmatu – i naší chuti… Lze-li najít podobnost života s divadlem, 

  pak ulice italská je asi ze všech ulic světa divadlu nejpodobnější…a Itálii 

  by měl také člověk poznat včas, aby se mohl vracet, aby jí mohl 

  poznávat…to není na výlet tam či tam a nahlédnutí jen a jen letmé…“

( volně dle Miroslava Horníčka – Chvilky s Itálií / Panorama 1988 )

Naše letošní setkání s Itálií bylo vskutku pouze letmé, ale vím, že se sem budu určitě vracet a je jedno, bude-li to příště opět PortoVenere nebo Cinque Terre. Vrátím se do Itálie. Chci opět naplnit všechny své smysly tou směsí opotřebované historie a nedbalé elegance. Chci potěšit svůj zrak pohledem na ta úžasná města, jejichž jména jsem tentokrát pouze zaslechl zkomolená nádražní amplifikací. Chci opět slyšet tu lahodnou, zpěvavou italštinu, třebas i v podání Baby Jagy. Chci se opět dotknou toho domácky divokého Středozemního moře. Musím znovu ochutnat pravou italskou kávu, protože po těch troškách jí nikdy není dost.

 

  Nezbývá tedy, než na otázku celníka :

 „Quanto tempo vi siete fermati in Italia?“[1]

  při našem odjezdu smutně odpovědět:

 „Solo qualche giorno. NON É BASTATO!“[2]



[1] Jak dlouho jste se zdrželi v Itálii?

[2] Jen několik dnů. A NESTAČILO TO!

 

 

Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012