Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

● Po stopách Cristoforo Colomba

Petr Čmerda - Záhada Zálivu Básníků

Itálie? Ano, vím – země ztracená – chce se říci „fipkaři“ po letošním překvapivém rozhodnutí italských železnic. Arrivederci a šáteček povzdechne nezvalovsky naladěný železničář a smutně vyšrafuje tu elegantní kozačku v mapě evropských železnic, coby další zemi nedostupnou.

  Věřím, že žádný z ortodoxních cestovatelů – železničářů si letos nenechal ujít tuto možná opravdu poslední možnost, jak navštívit tu slunnou a uvolněnou zemi takříkajíc „po našem“...

  Tak i já s kolegou přemýšlíme o tom, co bude takovou tou pěknou tečkou. Co navštívit? Co ještě stihnout? Nebo co ještě jednou vidět? Bude to Romanus a Petrus, sající vlčici ve věčném Římě? Bude to černý klobouk, černý knír a černé brýle na Sicílii? Bude to kupec benátský? Neapol rozhodně ne, ani jeden z nás nechce ještě zemřít. Tak tedy podepřít šikmou věž v Pise? Těžké, velmi těžké rozhodování. Na vše, co bychom si přáli vidět, by ta čtyři políčka rozhodně nestačila a čas už vůbec ne. Hledáme, brouzdáme pamětí, netem i knihami.

  Nakonec tomu necháváme volný průběh. „Pojedeme někam do Itálie…“ padne poslední rozhodnutí. Snad se některému z vás nedůvěřivě zvedne obočí. Copak takhle se plánuje cesta? Co jízdní řády? Co nějaký řád a disciplína? Ne – nebojte se…zbývají ještě tři měsíce do odjezdu. Ono se to nějak vystříbří.

 

  Takže nakonec je rozhodnuto. Matera – město mrtvých. Opuštěné město, jeskynní příbytky, divocí psi a to vše v úžasné Basilicatě. Láká nás toto město duchů. Láká nás tento hluboký jih Itálie. Takže vytahujeme spoje a zjišťujeme podrobnosti. Zadávám heslo Golfo della Taranto, záliv který tvoří špička a podpatek italské botky. Ale zaujme mně cosi jiného:  Golfo di Poeti.

Záliv básníků a na jeho březích městečko Porto Venere - Venušin přístav. Může snad být zajímavější místo pro duši romantického bohéma? Co takhle vyměnit důstojný prach mrtvých za místo hříšného a pulzujícího života? Samozřejmě. Léta služby na drahách v nás vypěstovala operativní přístup. Škrtáme v cestovním denníku jednou čarou, aby vše zůstalo čitelné pro případnou kontrolu. Do poznámek uvedeme : „ změna dispozic“ a nadepíšeme nový dvouřádek:

Golfo di Poeti

Takže jednoho mrazivého říjnového rána vyrážíme směr jih. V Insbrucku kupujeme lístek na Paganiniho a čekáme jaký koncert nám předvedou rakouské dráhy. Ty české nás totiž trošku vypekli. Expresní stavitel Plečnik se bohužel o několik cihel opozdil a tak nám ujel IC Kryštof Kolumbus, se kterým jsme měli doplout do Janovského přístavu.

  Nevadí, škrtáme další zápis v cestovním deníku a upozorňujeme janovského výpravčího, aby si do poznámek uvedl: ruším nabídku a přijetí šumavských cestovatelů…

  Projíždíme několikeré Alpy, překonáváme Dolomity a  první noc trávíme ve Veroně.

Přijede-li do toho města vlakem, nedejte se odradit balkánským bordýlkem před budovou. Autobusové nádraží je sice plné čmoudu, zmatku a unavených lidiček, ale to vše vám bude vynahrazeno, dojdete-li k říčce Adige, do středu starého města. Na náměstí vás překvapí obrovská Aréna ( druhá největší po římském  Koloseu ) A samozřejmě typické italské uličky a kavárničky. Takový propletenec historie a současnosti. Ale ne takový studený jako v Anglii. Tady je to o něčem jiném. Nadýchaní, supermódní Italové – otřískané, ošoupané omítky. Nepořádek a přesto útulno. Smích, hluk, divoká gestikulace, vůně kávy, počmárané, jakoby neudržované památky na každém kroku. Ne, tady není historie zakonzervovaná. Tady žije. Je součástí každodenního života. Tady se nekouká na historii s otevřenými ústy a bezdechým obdivem. Tady se používá a opotřebovává. Procházejte se Veronou a můžete hádat, kterýže to byl balkónek…? A pokud nechcete pouze fantazírovat a skutečně spatřit ten pravý, hledejte sochu Julie, která stojí přímo před domem Kapuletů. Legenda praví, že kdo se dotkne jejího pravého ňadra, bude mít štěstí, a to zejména v lásce, byť jak známo, ona ho moc neměla.

  Hltáme tedy atmosféru tohoto města lásky, které, ač půlnoc, vesele žije ruchem a vůní kavárniček a smíchem zamilovaných párů.

  K přespání nakonec využíváme vstřícnosti místních posunovačů a uleháme vedle jejich útulku poblíž malé kašničky. Pokoj s vlastní sociálkou – co víc si přát? Co na tom, že spíme na betonu a místo rádia po drátě nám do uší vrčí posunová mašina. Ráno vstanete, umyjete se v kašně , vyčůráte za palmou – prostě dolce vita…

 

  Ranní vlak je, tak jako všude, narvaný. Ovšem proti studeným manažerským kraváťákům v německém supercity, či solidním bankovním úředníkům v britských drahách, mám tady pocit, že se všichni vrací snad z divadla, nebo nějakého večírku. Sáčka, elegantní botky, uvolněné účesy, zlaté hodinky a prsteny snědých krasavců. Elegantní a přesto neformální oblečení žen, vůně drahých parfémů. Rušné telefonování supermoderními cellulare. Prostě banda veselých lidiček, co se vrací z flámu a ještě stále mají špičku. Myslím, že na tom mají podíl i drobné, útulné kavárničky na každém nádraží, otevřené již od brzkého rána. Žádné studené neosobní automaty na kávu a gumové šátečky z igelitu (bodejť by z toho člověk nebyl po ránu kyselej ) Doufám jen, že to jednou nezanikne nějakou tou přihlouplou vyhláškou EU.  

  Čerstvé presso a čerstvě upečené koláčky - neodolám a připojuji se ke snídajícím, veselým, brebentícím lidičkám. Užívám si posykávání kávovaru, bublání horké vody, cinkání trouby, ze které s boucháním vytahují právě upečený Focaccia la Creme. Rambajs a přesto pohoda.

 

  Takže překračujeme řeku Pád, v Suzzaře přestupujeme směr Parma a odtud dál do La Spezie…

 

  Tento přístav kořeněné chuti, ležící na úpatí Alpi Apuane, bude naším výchozím bodem pro plavbu na útes Porto Venere. Bohužel náš původní plán  (z výše uvedených příčin), že vyplujeme z Janova ztroskotal. Nakonec se nám ani nepodaří Janov navštívit. Nemohli jsme tak vzdát hold našemu cestovatelskému guruovi Christoforo Colombovi a připomenout si 500tisté výročí  jeho odchodu na velkou cestu po věčnosti.  Nenavštívíme jeho rodný dům a neprojdeme se ulicemi jeho rodného města. Ale není všem dnům konec, drahý Cristóbale…

 

La Specia  -  Porto Venere

 

Počasí není příliš vstřícné, ale nakonec usmlouváme majitele lodi pro tři sta lidí, aby odvezl nás dva samotné v podstatě za pakatel. Jenom si prý doběhne domů pro fotoaparát, protože takový vlny – no to si rozhodně musí vyfotit. Koukneme s kolegou na sebe a doufáme, že plavbu přežijeme…

  Vyplouváme na šalupě jménem Cormorano. Obloha se mračí a vítr zvedá poměrně vysoké vlny. Vědomi si nebezpečí, které hrozí – vždyť jedna z takových tragedií nás přivádí do těchto míst – neponecháváme nic náhodě a první co zjišťujeme, je umístění všech záchranných pomůcek. Trochu nás rozhodí, když nevidíme záchranné čluny.

   „No problémo, no problémo…“ ujišťuje nás kapitán. „Plavba trvá asi jen 30 minut a nevzdálíme se od břehů zálivu více jak pár set metrů.“

 Opouštíme tedy bezpečí voňavého přístavu…

 

  Plavba je naštěstí opravdu krátká a rychlá. Za  první skálou, na které stojí trpasličí červený maják a kulometná věž místní námořní posádky, zahnete prudce doprava a pohled na širé moře vám nalevo uzavře ostrov Palmaria a napravo hřebeny chráněného skalního území Muzzerone, které sahá až do výšek 350 metrů a jež plynule přechází do takřka skalního města Portovenere. Na špici pak hrdě ční černobílá sklaní kaple San Pietro.

  Ligurské pobřeží je úchvatné, a já se vůbec nedivím našim básníkům, že zde nalezli dočasně své domovy. I když civilizace si velkým dílem ukousla z divokosti a romantiky tohoto koutu, přesto kombinace ostrých, nepřístupných skal, do kterých buší hučící, nezkrotná voda je úžasná. To, kvůli čemu jsme cestovali tisíce kilometrů k břehům Atlantického oceánu nakonec nalézáme i tady, uprostřed Evropy, „kousek“ od baráku.

  Sedím tedy na přídi Kormorána, šalupy naší střediskové, nechávám na sebe dopadat tříšť z rozpustilých vln, a užívám si pohled na přibližující se skalní perlu.

 

  Venušin přístav, nebo také přístav krásných žen. ( Upozorňuji šťouraly, že to, na co myslí se píše venereo…a že, ač mnozí námořníci si možná skutečně nějakou tu Venušinu nemoc mohli odtud odvézt, mi si tímto příměrem nebudeme kazit náš naprosto nevinný a čistý styl cestopisu. )

  Kdysi dávno skýtaly rozervané vápencové skály, tvořící malou zátočinu, úkryt pirátským bandám. Až došla janovským, kteří přepadáváním trpěli snad nejvíce trpělivost a zhruba ve dvanáctém století piráty vyhnali, postavili Castello obehnali břeh širokými hradbami a udělali z něj hlídkovou pevnost.

  Postupně pak tento minipřístav vyrostl z kamenné strohosti do pravé středomořské barevné krásy. Procházíme uzoulinké uličky a funíme do kopců. Naštěstí je město  těžko přístupné i dnes, takže ho máme téměř sami pro sebe. Ale to bude asi tím, že většina lodí kvůli počasí nevyjíždí. V sezóně nevím, nevím… Jediná silnička vede z La Spezie a auto vám odstaví před městem. Nejlépe je tedy opravdu doplout sem lodí.

  Hledáme místo, kde ucítíme záchvěv energií. Místo prodchnuté Byronovým hněvem a zármutkem. Místo, kde se svět tak narychlo zbavil těla toho rouhače a buřiče Shelleyho. Těla se zbavit můžete, leč ducha, pánové, ducha nikdy neumlčíte. Myšlenku neupálíte. Naději neutopíte. Slovo nevsadíte do okovů - v našich srdcích žiješ věčně, mio amico…

  Nakonec se vyškrábeme k pobřežním skalám, a nalézáme nápis „Grotta Byron“. Divoké vlny se tříští o ostrá skaliska. Usedáme, abychom zde pronesli svou soukromou, tichou modlitbu beze slov. Pouštíme po větru svůj úžas a své překvapení z té rebelské krásy. Necháme proniknout oheň slunce, rozervanost země, divokost vody a lehkost vichru do svých myslí…

 

  Kolega Roman se nakonec vrhá do rozbouřených vod poetického zálivu, aby důstojně ukončil tuto tryznu za velikány myšlenek a slova. Je však napaden jakousi podmořskou příšerou, která se mu zapichuje devíti ostny do chodidla právě ve chvíli, kdy s ním zrádná devátá vlna smýkne o skálu. Vytahuji rychle svého potlučeného druha a poskytuji alkoholovou první pomoc chodidlu i pochroumanému sebevědomí. Nerad bych, podoben Lordu Byronovi, pálil jeho ostatky na tomto nádherném místě. Navíc přemýšlím, zda dobré mravy káží provést satí, krom nešťastných vdov, i druhům na cestách. Ale je to dobré. Roman, s pár modřinama a trochu kulhajíc, je schopen návratu domů.

  Odlétáme tedy na křídlech elegantního Kormorána zpět mezi zdi voňavého, útulného přístavu a svlažujeme hrdla v námořnické krčmě vínem z nedalekého Pětizemí (Cinque Terre).

 

  Záhada zálivu je jasná. A neřešitelná. Setkávají se tu prostě ony dvě věčné síly – síly dobra a zla. Síly světla a tmy. Síly, nad kterými občas dokážeme vyhrát a které nás občas semelou. Je to jedno z těch míst, kde se prolínají dimenze různých světů, otevírají se deváté brány a plují mraky ze sedmého nebe…

 

 

  „Tak co tomu všemu říkáte sire Jelliméne?“

  „Nu což, nakonec to nebylo tak zlé. Ony dluhatánské červovité spaghetti jsou kupodivu jedlé. I káva je opravdu výborná. Lid je tu milý a veselý, žádného násilí se na nás nedopustil. Nakonec – přec jen ta hluboká historie jest vepsána do podvědomí zdejšího domorodého společenstva a několikero její vznešenosti si v sobě zachovalo. A ty placky – snad píza tomu říkají – ach, drahý lorde, skutečně vynikající…“

  „Ale no tak vy ubohý materialisto!! Ptám se přec na řešení oné záhady poetické! Našel jste si vůbec mezi tím svým obžerstvím chvilku na cvičení duchovní?!“

  „No…ale tak samozřejmě jsem se tímto případem zabýval. Leč nespatřuji v něm ničeho záhadného. Utonutí za bouře jest věcí sice smutnou, ale přeci jen – nač za tím hledat cos jiného?“

  „Sire, sire…opět vám unikly základní věci. Ale jak byste si mohl vůbec všimnout, obklopen vším tím jídlem, věcí tajemných. Tento záliv jest nebezpečným a zároveň úchvatným místem. Zde temné síly z hlubin moře uchvacují energie velikánů ducha. Vysávají z nich kosmickou sílu slunce a živí tím temnotu podsvětí. I mne se pokusily zmermomocnit, leč v poslední chvíli jsem unik jen díky svému letitému výcviku. Zde se prolínají dimenze několika světů. Můžete tu vše ztratit, ovšem i získat nevídaných vědomostí. To proto se tu usazují básníci a malíři bouřlivých povah. Ovšem jen ti nejsilnější zde dokáží přežít bez úhony a přetavit temné a záhadné energie ve svá magická díla…“

 

  „Ach tak…“

 

 
Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012