Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

● Polsko - Hel (l)

Petr Čmerda - Polské trojměstí a přístav Hel

helHranice do Polska překračujeme v podvečer. Z Bohumína do Katowic odplouváme mírně depresivním osobáčkem, který má svoje nejlepší léta již výrazně za sebou. Kdysi snad červený plyš je vyleštěn do černých ploch potu a uhelných sazí. Krajina za oknem je neméně ušmudlaná. Holé větve stromů vystrašeně trčí do mlhy. Obzor se tříští o pokroucená torza těžních věží.  Městečka kolem připomínají spíše rumiště. Vlak se plní vůní neidentifi-kovatelného alkoholu, levného mýdla a mdlé kolínské. Zřejmě horníci. Koukám na jejich obrovské popraskané ruce. Jejich zamlžené pohledy mizí kdesi za špinavými okny vlaku. Sedí mlčky a na mne padá tíseň a strach. Co nás čeká v této neradostné krajině? Mám pocit, že se propadáme časem do dob sice nedávno minulých, avšak o to více depresivních… (celý cestopopísek)

***************************************************************************************

Polské trojměstí a přístav Hel

Drift jaro 2009

 

 

   Za naší touhou dosáhnou břehů Baltu byla vidina zasněžených plání a pěnivých vln, plných ledové tříště. Do Antarktidy daleko a tak bereme za vděk našemu zdánlivě známému sousedovi: Polsku.

   Říkám zdánlivě známému, neboť naše první shrnutí toho, co o Polsku víme bylo, mírně řečeno, tristní. Bolel a Lolek na cestách nás nemohl nenapadnout. Sexmise, film, nad kterým by se zřejmě generace dnešních dětí ani nezačervenala, znamenal pro nás, krom povedeného příběhu, první dotek erotiky. Šoa, Solidarnošč a pak až kampaň „Polský instalatér“. Polsko, jako jedna ze zemí východního bloku, prostě nikdy nebyla pro našince žádná zajímavá exotika, přestože k břehům Baltského moře je to pomalu dvakrát tak dál, než k Jadranu. V dobách komunismu tak trochu ostrov svobody, v současnosti drobátko bleší trh Evropy.

 

   A tak, přestože nám tato cesta utíkala mezi prsty po tři zimy, nakonec zvedáme kotvy ze zasněžené volarské kotliny, abychom tu naší kocábku náramnou dokormidlovali do přístavu s názvem přímo pekelným – tedy do Helu. A protože z dob nedávno minulých nám uvízla vzpomínka na slavné molo sopotské, cíl je jasný – krom Helu taktéž blízké trojměstí Gdyně, Gdaňsk a Sopoty. 

 

   Hranice do Polska překračujeme v podvečer. Z Bohumína do Katowic odplouváme mírně depresivním osobáčkem, který má svoje nejlepší léta již výrazně za sebou. Kdysi snad červený plyš je vyleštěn do černých ploch potu a uhelných sazí. Krajina za oknem je neméně ušmudlaná. Holé větve stromů vystrašeně trčí do mlhy. Obzor se tříští o pokroucená torza těžních věží.  Městečka kolem připomínají spíše rumiště. Vlak se plní vůní neidentifi-kovatelného alkoholu, levného mýdla a mdlé kolínské. Zřejmě horníci. Koukám na jejich obrovské popraskané ruce. Jejich zamlžené pohledy mizí kdesi za špinavými okny vlaku. Sedí mlčky a na mne padá tíseň a strach. Co nás čeká v této neradostné krajině? Mám pocit, že se propadáme časem do dob sice nedávno minulých, avšak o to více depresivních…

 

   Velkou část naší první noci v zemi Polské pak trávíme čekáním na vlak v Krakowské galerii. Ne, nejedná se o obrazárnu či výstavní síň. Galerií se zde nazývají obrovské prostory obchodních center, které momentálně vyrůstají po celé východní Evropě. Uvnitř naprosto ztratíte pojem o tom, v které zemi se to zrovna nacházíte. Unifikované obchody s unifikovaným zbožím a unifikované bufety typu „mekáč“. Uvnitř se hromadí unifikovaná středoevropská mládež a po chodbách se plouží unifikovaná security, jako vždy složená z podivně nemotorných a pomačkaných individuí, které zřejmě nevzali k policii. Hledáme alespoň něco polského, až narazíme na zastrčený bufítek, kde si dáme polského lahváče, ale raději odoláme polským nadívaným kopýtkům (?)…

 

   Zvláštní je, že zatímco na západě bývají mimo sezónu noční vlaky poměrně prázdné, či nejedou vůbec, tak na východě jsou vždy plné. Naprosto nechápu kam se tolik lidí přesouvá uprostřed týdne. Skupiny s obrovitými taškami, staří, mladí, prostě naprosto nelogická všehochuť. My máme štěstí na jakéhosi tatíka v alkoholické špičce, který si touží povídat. Jede ze Zakopaného, kde údajně popil se švédskými turisty, až na druhou stranu Polska. Důvod jeho cesty nám byl naprosto nepochopitelný, ovšem ráno díky naprostému útlumu přejel svou přestupní stanici a na té následující jsme ho zahlédli, jak vchází do již otevřené restaurace. Možná, že tam takhle bloudí dodnes…

 

  To my spořádaně vystupujeme v Gdaňsku, byť umlácení, zpocení a ospalí. Máme představu, že prostě a jednoduše najdeme rychle ubytování a pak vyrazíme k moři. Na internetu jsme jen tak zběžně ťukli na možnosti ubytování a usoudili, že to nebude žádný problém.

 

   Nejdříve běháme po nádraží, hledaje infocentrum, na které upozorňují infotabule. Žádné nenacházíme a tak vyrážíme do ulic. Gdaňsk je přeci centrum polské turistiky. Tady bude ubytování hračka. Po hodině obcházení centra a neúspěchu v jakési pofidérní cestovní centrále uznávám prohru a volám manželce do Čech, ať nám na internetu najde ubytování v Gdaňsku. Za tři minuty máme adresu hostelu, který je údajně tři minuty chůze od nádraží. Baltic hostel je skutečně tři minuty chůze od nádraží, ovšem my se k němu plížíme ze zcela špatného směru, takže si zhruba tři kilometry přidáme. Batohy jsou každým metrem těžší a Gdaňsk nám připadá jako ta nejšílenější díra na světě. Chceme se zeptat taxikáře na cestu, ovšem ten na nás civí naprosto bez zájmu a bez jakékoliv odpovědi a nakonec se nás ještě pokusí přejet. Kam se proboha ztratil duch Lecha Walesy a jeho Solidarnošči? Posléze nalezený hostel má sice vizuálně všechny atributy vězení, ale nám je to naprosto jedno a vděčně bereme nabízený pokoj. Sprcha pak odplavuje tuto první negativní zkušenost a po sklence dobré whisky se svět dokonce prosvětlí. Venku začíná pršet…

 

  Toužili jsme po sněhových pláních a mořské tříšti. Chtěli jsme stát na rozervaném skalnatém mysu a statečně odolávat nárazům mořské brízy. Chtěli jsme si na pláži postavit sněhuláka… Nic z toho však březnové Wojvodstvo Pomorskije nenabízí. Není ani zima a není ani jaro. Panuje zde jakési bezčasí. Všechno je blátivě šedivé a upatlané. Moře olejnatě nehybné. I písek na pláži má vybledlou barvu a podivnou konzistenci. Dlouhé molo sopotské, údajně nejdelší v Evropě, zeje prázdnotou. Jen rackové se chechtají naší cestovatelské naivitě. Žádné bouřlivé živly, žádný tajuplně zářící jantar. Jen unavený maják, který jaksi bezcílně mrká do rozmazaného horizontu. Vracíme se do Gdaňska s představou, že nám vynahradí tuto lázeňskou nudu.

 

   Centrum tohoto hanzovního města má příjemně kosmopolitní příchuť. Tu Amsterdam, tu Hamburg, ovšem všechno jaksi „prusky“ disciplinované a naduté. Říčka Moltawa rozděluje město na dvě časové zóny. Jedna strana luxusně středověká s obrovským „žuriawem“, neboli jedním z největších přístavních jeřábů. Druhý břeh pak socialisticky uválený a rozbitý. Mezi troskami skladišť posedávají zoufalí rybáři v šusťákových teplácích a retkem v unaveném úsměvu.       

 

   Máme však málo času na to, poznat město nějak hlouběji. A tak se pouze otřeme o rohy známých ulic. Letmo se dotkneme kamenů na zápraží kupeckých domů. Nestihneme dojít na Westerplat. Nenavštívíme loděnice. Naše stopy na dláždění Dlugého Targu jsou rychle smyty deštěm. Ulice přikryla tma a tak spolu s  Johanem Heveliusem pozorujeme souhvězdí a studujeme měsíční mapu. Prší. Baltic „prison“ Hostel rozpouští nakonec naši nedobrou náladu přívětivým teplem.

 

   Druhý den zavoní kávou a čerstvým pečivem, ale není v tom italská elegance. Je v tom slovanská hutnost a tvrdošíjnost. Dav spěchajících lidiček je východoevropsky zmuchlaný a zamračený. Prodavačky jsou typicky socialisticky nevrlé. Jídlo prodávají mlčky a bez úsměvů. Jak jen se mi stýská po jihoevropské upovídanosti a okázalosti…

 

 

 

   Polsko však má pro našince tu výhodu, že ceny jsou zde víceméně stejné jak u nás. Luxusní restaurace má luxusní ceny podobné našim a běžné hospůdky jsou stejně či méně drahé. Navíc přes den jsou téměř na každém rohu otevřená okýnka pekárniček, kde mají výborné koláče i slané pečivo. Hlady a žízní tu rozhodně nezemřete, spíše naopak.

 

   Ranní přetopený vlak nás veze k branám podsvětí. Čeká nás poloostrov Hel se stejnojmenným přístavem. Oblíbené to místo svazáckých a odborářských rekreací celé té bývalé veselé a bezstarostné sovětské zóny. Uzounký pruh písčité země vyplazený do vln Baltského moře. Prostředkem se šineme moderní soupravou Desiro. Na jedné straně vlaku se uprostřed řídkého borovicového lesa rozpadají socialistické umakartové bungalovy a na straně druhé vyrůstají stejně zběsile vypadající kapitalistické kotce pro novodobé rekreanty.

 

   Přístav Hel je, stejně jako vše co jsme zatím v Polsku viděli, značně rozporuplný. Ulička pro turisty, lemovaná atraktivními restauranty ústí u bran rozpadající se loděnice či snad továrny na zpracování ryb. Maják, na který se těšíme stojí naprosto neromanticky uprostřed lesa. Nakonec jen přístavní doky, jako jediné, nás nadchnou hrou námořnických barev, klubky roztodivných lan a mozaikou sítí a bójí. Lodě voní dálkou a solí. Voní dobrodružstvím a svobodou. Ošlehané paluby zvou na daleké výpravy. Nabízí těžkou práci, odříkání, nepohodlí a věčnou vlhkost. Nabízí boj se živly. Nabízí exotické krajiny plné krásných žen. Nabízí nespoutanost v zemi tak nešťastně spoutané minulostí…

 

Za vidění jistě také stojí místní „fokárium“, neboli chovná stanice baltských tuleňů, kde si na doprovodné výstavě můžete připomenout, co všechno je člověk schopen napáchat v přírodě.

 

Letošní baltský drift měl tedy mírnou patinu hořkosti, přesto návštěvu našeho severního souseda rozhodně doporučuji. Přeci jen je to země nám blízká, slovanská. Polské a naše dějiny se tu a tam proplétají a jazyku téměř rozumíme a rozumíme proto také tomu, proč je současné Polsko takové, jaké je…

 

Petr Čmerda, Volary © 2009-07-23

 

 

Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012