Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Anglie

Petr Čmerda - Novoanglické listy (část 1)

"...největším překvapením pro cestovatele je, najde-li v cizí zemi to o čem stokrát četl, nebo co stokrát viděl na obrázcích..."

Karel Čapek  -  Anglické listy

Právě proto, abychom se vyhnuli podobnému případu, snažíme se s Romanem nacházet místa, která nejsou zase tak příliš profláklá.

     V době internetu je to samozřejmě docela složitá věc. Stačí přeci kliknout do vyhledávače to správné slovo a už se na vás valí stovky odkazů. Ovšem to nás neláká. Naše plánování je tak trochu magie... (celý článek)
   Jsou to hrátky s intuicí, s náhodně objevujícími se indiciemi. Je odvislé od naší momentální nálady a hustoty mlhy nad Studenou Vltavou. Jsou to letmé vzpomínky, které nám za ta léta utkvěly kdesi v podvědomí a nevysvětlitelným způsobem se vynořují ve chvílích, kdy je třeba. Je to záblesk vůně cejlonského čaje, který jsme popíjeli nad cestopisnou knihou. Někdy je to název místa náhodně přečtený v novinách či časopisu, který jako kouzelné heslo otevře dobře uzamčený závit vašeho mozku až vykřiknete – safra, safra, jo tak tohle bych asi chtěl vidět, tohle mi přeci něco říká … Jako puzzle pomalu skládáme podobu příštího výletu, obrázek pružně mění podobu a do poslední chvíle netušíme tu konečnou.
    „Tak kam letos?“ říkáme si a tato věta je prvním pokrouceným střípkem cesty. Mačkám italský citron do anglického čaje, který vyrostl kdesi na Cejloně a byl zabalen v Polsku, a pak jej rozlévám do porcelánu zaručeně z Číny. Ze skříňky vyndám turecké sušenky a para ořechy odkudsi z Jižní Ameriky. Během pár vteřin jsme procestovali téměř celý svět. Má tedy vlastně cenu ještě někam jezdit? 
  Obřadně zapálíme dýmku. Vůně aromatizovaného tabáku nás nese na sever. Dánsko nebo Norsko? Jemné ševelení hořící dýmky evokuje náladu fjordů a studených větrů, kdy si o horké dřevo ohříváte ruce. Což takhle podívat se za polární kruh?
  Pozoruji, jak se v konvičce pomalu rozvíjejí listy čaje, a přemýšlím o Fudži. Cože? Aha – je třeba zůstat při zdi, tedy v Evropě.
„Takže sever, hmm, jo, člověče, někde jsem četl…jo, já viděl fotku, no nádhera…ty taky?“ a takto pokračují naše dialogy dny a měsíce - a konečný cíl pomalu krystalizuje. Sem tam i na ten net koukneme. Cesta se pomaluje noří z mlhy nad řekou naší myslí. Pomalu se kroutí meandry naší karmy a připravuje se naplnit některé příčiny a následky životů minulých.
 Mám rád ty pasáže v cestopisech, kde například Tahir Shah píše: „… zaběhl jsem tedy před cestou do obchodu a nakoupil asi půl tuny věcí, potřebných k tak náročné expedici.“ Nebo třeba v Chilském deníku Jana Buriana ( mimochodem velmi milý cestopis ) se dočtete: „…a tam už mě čekalo auto mého sponzora Coca-coly, tu mě čekalo několikadenní ubytování ve slušném hotelu…“ 
   Tak to by se nám taky líbilo. Nám však nezbývá než zajít do obchodu, zakoupit pecen chleba a vyrazit na nejbližší nádraží. V noci nás čeká hotel “čekárna“. Ne, prosím, to není nářek chudého cestovatele. Ne, takto se vůbec necítíme. Nebyli bychom schopni podstoupit náročnou expedici kamsi do pralesa či trekovat v osmi tisících metrech nad mořem. Naším pralesem je jízdní řád. Tam jsme schopni prosekat se mačetami našich znalostí. Náš vrchol Everestu je dojet domů pokud možno bez ztráty kytičky. Poprat se s divokými zákony civilizace. Řádně plnit všechny příkazy a zákazy. Nenahýbat se z oken. Nečůrat, když vlak stojí ve stanici. Nevstupovat na soukromý pozemek. Hbitě předložit doklady na požádání a snažit se být podobný té dvacet let staré fotografii v pasu. Dodržovat noční klid. Zadat správné PIN. Tak to je skutečné dobrodružství. A jako bonus nakonec i vidět to, co jsme si doma naplánovali.
Duben - opět den D
  Je tu opět duben a já myslím na knihu pana Foglara Když duben přichází…Vzpomínám na rozechvění, které naplnilo hlavy chlapců s příchodem jara. Slyším cinkot přezek na batohu. Cítím zatuchlou vůni spacáku, který se větrá po dlouhé zimě.
  Vzpomínám samozřejmě i na všechny ty ostatní – Rychlé šípy, Hoši od Bobří hráze, Stínadla se bouří a další a další. Opět se budou sbírat modré body a držet bobříci čehokoliv. Myslím na Jardu Metelku, Rychlonožku, Červenáčka, přemýšlím koho budu letos volit. Losnu nebo Mažňáka? Co bude nejlepší pro Stínadla?
  Být dobrý a čestný – ano, to jsem opravdu chtěl a opovrhoval tak Dlouhým Bidlem i Štětináčem. Ale také vzpomínám na chvění v břiše, když se objevil Široko. Na tu nevázanou svobodu, nakažlivou radost z nebezpečí. Bylo to tajemné a neznámé. První z důležitých životních dilemat. První povážlivá prasklina v tom tak dokonalém světě Šípáků…
   TO pochybné, lákavé zakázané ovoce, jež jsem objevoval v náznacích. A pak také neduživý Jan Tleskač. Jeho samota ve věži a jeho nespoutané myšlenky, sny a fantazie. Jeho touha odpoutat se od ošidné reality - a nakonec jeho tragický pád coby temné varování.
  Jak jednoduché to bylo: Rychlé šípy – správné; Bratrstvo kočičí pracky – špatné; Široko – nebezpečné; Tleskač – neuchopitelné.
 
  „Natoč ježka kratší nohou…“ si jako zaklínadlo opakuji dodnes. To je návod jak objevit tu správnou informaci v balastu zbytečností. Tajím dech při vzpomínce, jak jsem poprvé třímal svobodného ježka ve své dlani. Tehdy jsem pochopil, že to, co se nám nabízí jako konečné a pravdivé, má v sobě většinou ještě takového ježka. Rozplynul se mi svět jednoznačnosti. Pochopil jsem, že toužím tyto ježky osvobozovat.
  Je duben. Světlo a teplo mi vlévá do těla euforii. V dlani držím dalšího volného ježka. Ovšem vyndáte-li ježka z klece, není zdaleka vyhráno. Je potřeba ho rozšroubovat. Je třeba nalézt plánek létajícího kola. Ale ani tím to nekončí. Musíte plány zrealizovat. Součástku po součástce složit ten létající stroj. A pořád jste vlastně na začátku – protože teď musíte UVĚŘIT.
 Uvěřit, nasednout a spustit se z té nejvyšší šikmé střechy ve městě…
 
  Ježek mi klouže ve zpocených prstech. Šroubuji a chvěji se strachy a vzrušením: co mě čeká? Jakou podobu bude mít tentokrát ten Tleskačův velebycikl? Papír šustí – pomalu a opatrně rozbaluji tu umačkanou kuličku…cože?
 
 Je to mapa… mapa Anglie…
 
 Takže nás čeká cesta do Anglie? Proč ne. Čaj o páté v Londýně, Big Ben, červené doubledeckry…
 Začínáme shánět „ součástky“. Opět studujeme mapy, čteme průvodce, surfujeme netem.
  A opět nás slavná světová síť vypekla. Hledáme ubytování v Londýně. Procházíme desítky stránek. Eliminujeme již neaktuální informace, kterými se web jen hemží, a nakonec najdeme to, co hledáme. Souhlasí termín, cena dobrá – jen zaplatit. A tady nastává onen problém. Zadáváme odvážně číslo kreditní karty. Druhý den mi volají z ústředí firmy odkudsi z Budapešti a lámanou slovenštinou domlouváme způsob platby. Naší kartou - debetní kreditní mezinárodní a já nevím jakou ještě - prostě nelze platbu provést. Nemáte embosovanou? Ne. Nemáte speciální kartu pro platby na netu? Ne. Tak si ji nechte vaší bankou vystavit. Na to je málo času a kvůli jedné platbě…? A nemůžete nám naopak vy poskytnout číslo vašeho účtu? Zaplatíme přímo na něj. To nejde. Proč? To nejde. Tak co s tím? Počkáme vám ještě dva dny… No dobrá.
 Zkusíme tedy přítele povolaného – tvůrce bankovních softwerů a hlídače bankovní sítě.   
 „Jasně, kartu k platbě na netu mám, ale…já se s ní bojím platit.!
 „Cože?!!"
 „No víš, není to příliš bezpečné a navíc některé firmy si při takovéto rezervaci blokují na účtu daleko víc peněz, než co stojí skutečná transakce kvůli případným storno poplatkům, takže máš třeba dva měsíce blokovanou hotovost…!“
 - tak tohle vám řekne člověk, který by toto měl všechno zajišťovat… Co s tím? Jedině přímo na účet. Nojo, ale oni nám nechtějí číslo svého účtu dát…
 Jako bych viděl bezradné pozdvižení kamarádových ramen na druhé straně telefonu. Volám tedy kamarádce z cestovní agentury : „Ne, naše společnost nemá podobnou kartu, my to řešíme přes zprostředkovatele, takže zaplatíte poplatek nám a spřátelené agentuře, která platbu provede, a pokoj na jednu noc vás bude stát jako třídenní pobyt…“
 „Ne, děkuji, nechceme…“
 Nacházím na netu stránku dopravní společnosti, která taktéž zprostředkovává ubytování v Londýně – cena ucházející, poplatek za platbu přímo na firmě v Praze 100kč – nu což, to ještě jde. Vyrážím tedy pln optimismu do Prahy. Nacházím kancelář v centru Prahy a …ptám se mládenců, kteří právě vyměňují reklamní štít… ne, ti už tady nejsou. Kde? Jo, to nevíme. Volám tedy z budky na vypsaná čísla – litujeme tato čísla neexistují … Zalézám do první hospody a dávám si Plzeňský za pade…safra, rychle domů do hor…
   Přemýšlím, kde je chyba. Neustále čtu, jak jednoduché je vše přes internet…jsem tím hlupákem opravdu já? Nevím – v každém případě se vzdáváme mastňáckého, zajištěného cestování a vracíme se ke svému oblíbenému modelu „ vono se to nějak vystříbří…“
 
   Tady ovšem musím pochválit IDOS (www.idos.cz). Všechny vlaky, spoje i časy skutečně fungovaly. Vše jelo a všechny naše krkolomné výmysly tento systém zvládl. Vím, že si občas někdo stěžuje…náš recept zní: položte správnou otázku. Tento systém musíte tak trochu navést a krok za krokem z něj tahat jednotlivé vláčky. Ale pak ze sebe sype skutečně nemožné. Zkoušíme samozřejmě i doporučený vyhledávač DB, ale dává stejné informace. Zkoušíme i přímo anglické stránky, ale nic jiného z nich nedostáváme.
   Takže opět je tu ono vzrušující neznámo. Skládáme podobu cesty součástku po součástce. Kudy? Kam? Jak? Cestujeme Anglií již půlroku předem. Čtu naprosto fenomenální Čapkovy Anglické listy. Směji se hurónským smíchem delirantního výpravčího…
   Co více bych ještě chtěl po návratu psát?
 
  Mozaika pomalu, ale jistě získává podobu Tleskačova vynálezu. Seznamuji se s doposud tak exotickými názvy jako je Cornwall, Devon, Essex. Chrchlám welšsky a brblám si cosi o ugrofinštině… Místo průvodců čtu příběhy Sherlocka Holmese. Dartmoor, Exmoor. Jak tajemné a temné! Po večerech brouzdám šumavským rašeliništěm, prodírám se vřesovištěm a procházím vlhké slatě. V noci čistím dýmku a poslouchám táhlé vytí psa volarského…
     Naštěstí je kolega Roman skutečný Master of Maps. Skládá cestu míli po míli, yard po yardu, vrstevnici po vrstevnici. Studuje staré námořní plány, listuje předválečnými atlasy, aby nakonec zakoupil mapu velikosti mého obývacího pokoje. Zmačkaný, zpola nečitelný plán získává díky němu konkrétní kontury…
 
 Výchozím bodem je opět bytelné, dunajské Passau. Trochu nám dává zabrat najít týdenní ubytování pro Romanovu stařičkou Škodovčičku. Nakonec ale nalézáme krásné místečko ve stínu bývalého pivovaru a valčíkovým krokem přes modrý Dunaj chvátáme na místní nádraží.
 A už cítím to kovové chvění, slyším skřípot nákolků. Pohlcuje nás ten svébytný, ničím nenahraditelný a nenapodobitelný svět kolejí. Ten nám tak známý svět čekáren, informačních letáků, automatů na kávu. Jak balzám na duši zní nesrozumitelné hlášení. Chápavě pozorujeme zmateně pobíhající cestující. Skřípot brzd a odfukování lokomotiv se nese jako synkopy jazzového bandu. Naše poslední obavy odnáší harmonický klapot nákladního vlaku.
 Německem prolétáme v ICE raketách. U frankfurtského letiště se honíme s Boeingem rychlostí až 303 km/h, což hrdě ukazují displeje rozmístěné po vlaku. Pak už si pamatuji jen zastávku v Kolíně nad Rýnem. Nad vlakem se tyčí impozantní katedrála – kolínský Dóm. Vskutku velkolepá podívaná. Napadá mě, jak skvělé by mohlo být využít této symbiózy a nechat se přivézt na svatbu do toho obrovitánského kostelíku namísto obehrané a nudné limuzíny právě elegantním ICE a následně ve vlaku i uspořádat svatební hostinu . Tancovat z vagónu do vagónu, svištět závratnou rychlostí…
Amsterdam
  Než to stačím všechno vymyslet, vplouváme do Holandska, což poznám tak, že lodě plují nad úrovní vlaku. Místo železničních náspů zde mají náspy lodní. Objevují se první větrné mlýny.
 
  Amsterdam – město více než vhodné k prožití celé noci na nohou. Díky blížícímu se „Queensday“ je město živé a plné atrakcí. Na každém větším náměstíčku se provozuje živá muzika, kavárničky se tlačí do ulic a jsou plné veselých lidiček. Kousek od nádraží nacházíme celou pouť včetně velkého ruského kola. Tady se v pohodě ztratí dva ještě čerství cestovatelé, kterým vlak odjíždí ve tři ráno a nestojí jim tedy zato hledat jakékoliv ubytování.   
 Procházíme pomalu jednotlivé grachty, kolem nás sviští bicyklisti všech možných odrůd a forem. Kola a lodě – voda a pitoreskní křivé domky, které vypadají, že se do nich ztěží něco vejde. Tak to je Amsterdam. Sedíme uprostřed tohoto mysteriózního městečka na břehu kanálu a koukáme do oken jakéhosi hotelu. Okna jsou těsně nad hladinou a za sklem je vidět, že podlaha mizí kdesi pod vodou.
   „Safra,“ říkám si. „Já bydlím v druhém patře šumavského domku a mám doma šílenou vlhkost. Jak to asi vypadá ve všech těch domcích, jejichž základy vězí hluboko ve vodě? To tam nemají vlhko? Nebo plíseň?“ Nevím, určitě to mají vymyšlené. Takových měst je přeci plno. Je to úžasné, přesto k takovémuto živobytí já, horský suchozemec, cítím kdesi v podvědomí drobnou nedůvěru.
   Ale je čas odpočinku a siestičky. Lodě pod námi, kola za námi. Bafáme dýmku a užíváme holandské atmosféry. Šlapeme kolem kanálů, nahlížíme do různých podivuhodných obchůdků a z výloh na nás mávají neforemné thajské - asi - tanečnice.
  Po půlnoci přeci jen začínáme být ušlapaní a přemýšlíme, jak naložit ze zbytkem noci. Vracíme se na nádraží a pokusíme se čas zkrátit nějakým přesunem. Do Rotterdamu to jezdí každou hodinu. Není to daleko, ale je to na cestě a alespoň něco ukrátíme.
  Před odjezdem však ještě řešíme záhadu Romanova ztraceného batohu. Stačí chvilka nepozornosti, kdy prohlížíme jízdní řády, - a batoh nikde! Běháme zmateně po prázdném nádraží a hledáme pachatele. Udýcháni se opřeme o informační pultík, na kterém ještě před chvílí batoh ležel.
 „Tak to vidím na rychlou verzi výletu, co?“ ptám se kolegy soustrastně a v duchu se již psychicky připravuji na jeho kladnou odpověď. V koutku ale přeci jen doufám, že se projeví jeho odvážná stránka osobnosti a on odpoví - zcela nad věcí - “Pchá, tato prachsprostá krádež nás přeci nemůže rozházet; jede se dál…“
  Ovšem jeho uhnané, vyděšené očí hovoří o opaku. Rezignovaně pokládám hlavu na pult a hle…záhadně zmizelý batoh si to neporušen vylehává na zemi za nízkou ohrádkou informační kukaně. „Mááám hóóó…“zařvu vítězně a Roman se vrhne ladným skokem sibiřského tygra za pult roztrhat toho neomaleného lapku. Chvíli nechápavě kouká a pak se oba plácáme do čela a odfukujeme úlevou. Zavazadlo se tam sesulo zcela nehlučně a nebýt toho náhodného pohledu, tak by zřejmě ráno skončilo na holandských ztrátách a nálezech.
 
 Jede se tedy dál…
 Rozradostněni vylézáme v Rotterdamu a za námi se zaklapnou mříže, které v noci zabraňují přístupu na nástupiště – taková místní radůstka. Kovový třesk a zakaboněné obličeje securitas nás měly varovat. Zcela nepřipraveni vylézáme z nádraží … a ocitáme se v jakési futuristické noční můře. Obrovský betonový plac – černý a vlhký deštěm – a z něj vyrůstají ještě černější mrakodrapy. Asfalt, beton a sklo. Neosobní a prázdný prostor. Zima a déšť. Jak příšerný skok z útulného, zalidněného a kamarádského Amsterdamu. Nádražní hala bez jediné lavičky. Pouze průvan a mříže. Vlak jede až za tři hodiny. Lezeme nakonec do jakéhosi podchodu, sedáme na Mladou Frontu, kterou jsem prozřetelně uschoval, a zkrouceni posedáváme a podřimujeme. Čas se vleče tím nejpomalejším tempem.
 
  Prvním vlakem prcháme z toho špatného snu směr přístav Hoek van Holland, kde nás přijímá do svých útrob obrovský trajekt Discovery společnosti Stena Line. Na palubě platí již ostrovní čas a venku prší. Dá se tedy říct, že jsme skoro již v Anglii. Prolétneme poloprázdnou loď od přídě na záď a nakoukneme do všech přístupných prostor. Čelo lodi tvoří obrovská prosklená plocha. Koukáme tedy na šedivé Severní moře a na kolemjedoucí lodě. Po chvíli však nalézám útulný kout a dospávám rotterdamský deficit.
Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012