Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Anglie

Roman Kozák - Záhada Velké Jihozápadní

Večerní vlak minul návěstní koš a lokomotiva úpěnlivě hvízdla směrem k hradlu. Světelná šavle elektrické lucerny prořízla tmu a do sametu noci se vyřinula plazivá mlha z blízkého Mrtvého luhu.
Ze schůdků brzdařského vozu sestoupil temný stín, jímž nebyl nikdo jiný, nežli můj věrný přítel P. Jeho kročeje zaskřípaly ve štěrku kolejiště a já vytušil, že nepřijíždí jen tak... (celý článek)
   O chvíli později jsme již degustovali whisku z božkovské distillerie. A zatímco se její esence zvolna šířila do všech koutů koloniálního salónu, osvětlil mi přítel-železničář důvod své návštěvy. Vcelku očekávaně jsem jím byl přizván k pozoruhodnému případu.
   Přítel P. byl požádán, aby určil, kolik kostek cukru bylo v čaji, jímž byl otráven pes lorda Henryho Chestera. K této záhadě se mu dostalo několika indicií, s nimiž mne bezodkladně seznámil. Rozluštění se má nacházet u nejdelšího nádraží nedaleko oblasti, která má tvar ostrova. Sídlo této oblasti leží na Temži. A nedaleko odtud jsou rozlehlá vřesoviště s mlhami…
   Odhadl jsem vyřešení problému tak na dvě dýmky, nicméně přítel byl dosti rozrušen a netrpěliv. Přeslechl můj uvolněný tón a snažil se pochlubit, kam on sám v řešení případu postoupil. Posléze mi sdělil, že ráno odjíždí do inkriminované oblasti pátrat po bližších stopách, a vyzval mě, abych ho doprovázel. Hodlal jsem nazítří přerovnávat úly ve východním koutě zahrady, nicméně coby milovník vlakových výletů jsem přítelovu velkorysou nabídku na pátrací cestu odmítnout nemohl.
 
   Nuže, tedy znovu na cestách! Zkratku ze šumavské metropole k mořským břehům přes bavorský Pasov jsem si za uplynulá léta notně oblíbil. Rychlovlakem přes Franský Brod svištíme do Amsterodamu. Chvílemi i rychlostí 280 kilometrů v hodině, ale jak se ukáže, DojčeBán zdaleka neřekly poslední slovo.
   Amsterdam jsme nezvolili náhodou. Chceme se vyhnout obligátní trase Calais – Dover stejně jako ostře sledovanému Eurotunelu. Jen považte, blížit se k britským ostrovům nikoliv po vlnách, nýbrž podmořskou rourou! Jak netradiční!
   Aby náš příjezd nevzbudil přílišný rozruch, volíme s přítelem delší cestu z přístavu Hoek van Holland. Lodí společnosti Stena Line driftujeme po pomyslné mořské hranici: na levoboku kanál La Manche, na pravoboku Severní moře. Na palubě již platí greenwichský čas a my se pod dohledem bocmana učíme vázat na kravatách lodní smyčky. Cesta trvá čtyři hodiny, však pověstného plavce Venclovského ve vlnách nevidět! 
 
   „Bezvětří je dnes dosti vzrušující, nemyslíte?“
   „Ach ano, dávám ovšem přednost povětrnosti značně příhodné.“
 
   Majákovou loď před přístavem Harwich vítám jadrným projevem radosti nad blízkostí britských břehů: „Ach tak!“ Rozkolísaným krokem vstupujeme na pevnou zemi.
    První nástupiště harwichské železniční stanice je místem, kde jsme poprvé osloveni výrazem „gentlemani“. Jak libozvučné!
   Volíme inkognito: zamýšlím vystupovat jako lord Taterman, přítel pak coby sir Jelyman. Hodláme prověřit, zda na nádražních záchodcích skutečně visí cedule „Muži: zdarma. Gentlemani: 1 penci“, avšak lokomotiva vlaku Great Eastern táhle houká. Driftujeme tedy na londýnské nádraží Liverpool Street a cestou seznáváme, že za uplynulá léta se toho ve staré dobré Anglii až tolik nezměnilo. Trávníky jsou nadále zelené, rozchod kolejí se stále drží na prověřených 1 435 milimetrech a Beatles se dohromady ne a nedají.
    Osvěživ své plíce procházkou skrze City ke břehu Temže, pociťuji příliv anglosaských nálad. Ach ano, bitevní křižník Belfast na pravém břehu je stále připraven znovu to nandat zpropadeným Hunům a na nádvoří Toweru posud poskakuje sedmero krkavců. Krása mostu Tower Bridge mne nepřestane dojímat nikdy – ale hleďme, příteli, zločin volá a objasnění záhady otráveného cukru nepočká! Ještě se pokochám panoramatem nejmodernějšího londýnského mrakodrapu a již míříme do undergroundu.
   Paddingtonské nádraží klokotá dopravním i lidským ruchem; ano, srdce impéria tepe o sto šest. Jak ale v té kupě taxíků najít onu jehlu, jíž byl jedem napuštěn cukr pro psa lorda Chestera?
   Kensingtonskými zahradami se ubíráme do Hyde Parku. Usedáme do zelenobílých lehátek a probíráme naše šance. Slunce přívětivě svítí a dosud nezapršelo - jak nebritské! Nemůže to být až podezřelé?
 
   „V tuto dobu nebývají dny obvykle tolik bezvětrné.“
   „Oh, nedosti na tom, že pranic nefouká!“
 
   Cestu po Velké západní dráze (Great Western Railway) nemůžeme začít jinak nežli láhví dobrého sektu. Přítel přináší výborný ročník Buck‘s Fizzu. Cheers!
   Krátká zastávka v úschovně zavazadel se pro naše inkognito stává málem osudnou.
   „Kolik as liber činí zdejší obolus?“ nadhodí ke mně přítel polohlasem.
   „Tož to vám, děcka, možu řéct aji čésky!“ odvětí mladší ze zřízenců a zazubí se.
   Coby znalec několika středoevropských dialektů jsem v pokušení upozornit zřízence, že jím pronesená slova mají s češtinou společného pramálo; nicméně se ovládnu a zapředu nezávaznou konverzaci. Dozvídám se, že mladík vyrostl mezi tramínem a ryzlinkem na vinicích u Hodonína a v této části Londýna je na zkušené. Místnost chvatně opouštíme, zvláště když se v opačném křídle nádražní dvorany ukáže, že výše úschovního poplatku je dvakráte dražší nežli koupel s vřící sprchou!
   Sufražetka v železniční pokladně nám pak na požádání zdarma vystavuje místenky na noční vlak do Cornwallu. Lokomotiva Velké západní dráhy vyráží do noci, blíže k záhadě, a služební vůz na konci vlaku je přeplněn balíky s pravou londýnskou mlhou…
 
   Ranní probuzení v Plymouthu je dosti formální. Přistupuje několik poutníků a my - tu podél mořského břehu, tu po okraji dartmoorského vřesoviště - směřujeme k západu.
   Těsně před konečnou nedaleko Land‘s Endu vysedáme. Dopřáváme si malebnou vyhlídkovou jízdu barevnou lokálkou po mořském břehu. Železniční náspy jsou lemovány náletovým rostlinstvem stejně jako u nás; tedy až na to, že místo akátů zde všude rostou a kvetou červené rododenrony. Za oknem vlaku útesy, výhledy, zátoky, pláže, mořský horizont! Ovšem pozor, toto moře není jen tak ledajaké! Tohle je pravé Keltské moře – a my dorazili k vlnám, v nichž se cachtali naši keltští praprapraprapra…pradědečkové. Well, jak dojímavé!
   Tenhle šturc se jmenuje St. Ives a my v jeho okolí strávíme veskrze příjemný den. Vyhlídky z útesů, procházky v příboji, posezení v rybářském přístavu. Molo, maják, odliv a přeúzké uličky městečka, které si tolik oblíbili malíři, umělci a spisovatelé. Oh, holy land! God save the Queen!
 
   „Vanutí větrů zřídka přichází v roce tak časně!“
   „Obávám se, abychom neměli příliš drsného moře.“
 
   Co bych dal za to, být zde popozítří (30. dubna, o keltském Beltainu!) a nebo i několik let. Leč přítelův slib vyřešit záhadu je vpravdě povinností – a smysl pro ni je gentlemanu čímsi jako krevní skupinou.
   V pozdním odpoledni, kdy by se slušelo zahrát na greenu několik jamek, vsedáme opět do vlaku Britských drah. V Plymouthu ovšem měníme směr naší cesty a vydáváme se podél západního pobřeží k severu. Míříme do Země červeného draka a přítel usuzuje, že rozluštění záhady je na dosah.
   K hranicím Walesu se blížíme pod pláštíkem noci tak temné, že nám nezbývá nežli zcela se spolehnout na vlakový personál. Přesedání v Crewe a Chesteru nás pak zavádí do vlakových souprav tak opuštěných a ponurých, že půlnoční ochota stewardů se jeví být až podezřelou.
   Čas 00.09. Nádraží se zpola úžasným a zpola úděsným názvem „Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch“.
   Vysedat! Přítelův plán je dán. Uneseme pozdvihnutí stewardova obočí a kurážně vstupujeme ze šera vagónu do indiga noci neznámého waleského ostrova. V ústrety nám zavane prakeltský chlad a vzduchem proletí krystaly mořské soli. Z nedaleka se ozve zaržání štvaného koně. Přilehlý městys spí a Irské moře omývá kromě břehů i naše sny.
   Ráno vyrážíme na obhlídku. Zkoumáme nádraží a jeho nejbližší okolí. Vcházíme mezi domy. Vystupujeme na zalesněnou výšinu a zjišťujeme, že to, co se nám v ranní mlze jevilo býti majákem, je pylonem pomníku markýze z Anglesey. Procházíme ztichlým městečkem. Pozorujeme, sledujeme, všímáme si všeho a vnímáme vše. Co chvíli se na nás odněkud zašklebí okřídlený červený drak.
    Podle přítelovy teorie by se někde zde měla nacházet šifra k rozluštění otravného kódu. I na mne působí genius loci ostrova Anglesey a tohoto místa. Setrváváme tu proto do pozdního dopoledne. Mohu dosvědčit, že čaj zde servírují v množství až várnicovitém. Poctivá pinta mé oblíbené značky mi navrací důvěru v jedenadvacáté století.
   Nicméně před polednem se naše zavazadla, ponechaná na zdejším poněkud delším nástupišti, stanou železničnímu personálu protisměrného vlaku natolik nedůvěryhodnými, že je přistoupeno k prošetřování. Naše elitní vzdělání (Základní devítiletá školo Julia Fučíka v Podbořanech – díky!) nicméně zabrání nedorozumění i vyzrazení našeho inkognita.
 
   Přítel je poněkud rozladěn; pro svou teorii dosud nenašel důkazní oporu. Zlomem se stává náš pobyt v Chesteru. Na nádraží klíčového města nás nikdo neočekává a ani opakované dotazy v The Lampárně k výsledku nevedou: o lordu Henrym a tragédii jeho hrubosrstého čokla zde nikdo nikdy ani neslyšel!
   Beru náš fárplán do vlastních rukou a velím ku odjezdu. Má včelstva čekají! Přívětivost slunného anglického jara přítelovy chmury posléze přece jen zahání. Rozhodujeme se pozměnit původně zamýšlenou trasu a namísto ruchu Londýna volíme projížďku paletou tradiční country.
   Snažíme se splynout s davem a místo vytříbené oxfordské angličtiny volíme dialekt „Massa Bob“ střižený tím, co si pamatuji z desek Beatles. U nádražní pokladny to vypadá asi takto: „Oh, darling! Help! Please, please me, I want you and ticket to ride.“
   Vlaky nás nesou kolem Nuneatonu a Cambridge se svižností plnokrevníků a elegancí jachet třídy Bristol. Ovčí stáda shromážděná kolem trati nám pozdravně kynou a vlaková souprava letí špalírem věží tudorovských kostelů a hradů. Atletické dráhy nalajnované vápnem na šťavnatých pažitech a zápasy v kriketu či rugby nás utvrzují v nezlomném a věčném citu anglosaských hooligans pro fair play. Tradičnímu venkovu nemůžeme odolat, zvláště pak po spatření panoramatu katedrály v Ely. Z přímého vlaku mířícímu k východnímu pobřeží vysedáme právě zde.
 
   „Dosti slunečno, neníliž pravda?“
   „Spíše soudím, že mračna dnes slunci hojně necloní.“
 
  Půvaby pilířů a věží katedrály jsou takové, že jim připíjíme láhví sektu. Kocháme se roztomilostí města a malebností zdejších marín natolik, že posléze přicházíme k železniční stanici od vody neboli z opačné strany!
   Za léta prožitá mezi českými železničáři jsem kromě několika znalostí nabyl i jejich přístupu k pohybu v kolejišti. Zákaz přechodu kolejí beru na vědomí, nikoliv však vážně. Ušetříme si tak zacházku o délce jedné míle, ne však konfrontaci s kamerovým systémem a protiteroristickou ostrahou zdejšího nádraží. Jak nepřístojné! Abych to zkrátil: poprvé v životě jsem vděčný za to, že ne všemu rozumím. Nejsem si například zcela jist, zda výraz „You stupid bastard!“ opravdu znamená „jste prostě skvělí a basta!“ Ani tentokrát však naše inkognito porušeno není.
   Míříme na východ, k moři a domů.
   „Nepříliš větrno, domnívám se.“
   „Řekl bych spíše, že vanutí je málo slabé.“
 
   Znovu driftujeme přes Kanál a znovu se zastavujeme v nočním Amsterodamu. Pořád ještě tu všude vládne oranžová, pořád ještě tu – už týden! - všichni slaví narozeniny nizozemské královny. My nabíráme kurs na Utrecht a dál.
   Německé dráhy nám dávají dárek: před frankfurtským letištěm to der Maschinenführer našeho InterCityExpresu natře i letadlům. Zatímco ta se dostávají do vzduchu při rychlosti 180 kilometrů v hodině, náš vlak to po glajzách mydlí víc jak třístovkou! Rychleji jsem nikdy nejel a fotografickým aparátem zdokumentovaná hodnota 303 kilometrů v hodině je tak pěknou tečkou za tím naším případem.
    Neboť ještě před tím, nežli jsem konečně přesadil svá včelstva, vyjevil jsem příteli pravý cíl naší následující cesty a zároveň s tím i můj vlastní náhled na záhadu cukrem otráveného psa lorda Henryho Chestera.
   
   „Ochutnejte tento pudding, milý příteli, a pranic nemusíte být roztrpčen. Vymyslel jste tento velký vlakový výlet vskutku znamenitě! Britské dráhy, jakož i britská country ve mně zanechaly ten nejlepší dojem! Pouze co se Vašeho případu týče, usuzuji, že jste si na samém počátku chybně vyložil výchozí zadání. Přitom je to tak prosté!“
   „Soudíte, že jsem se spletl?“
   „Nepochybně již v samém úvodu, milý příteli. Pak už jste jen bloudil po nesprávných kolejích. Dovolte mi, abych Vám vyjasnil mé dedukční úvahy.
   Považte jen: copak mohly být v čaji pro psa kostky cukru? Ty přece neznala ani Anglie ani zbytek světa! Cukrová kostka, ano, obyčejná kostka cukru byla přeci teprve nedávno stvořena v Čechách, v jistých Dačicích. Pátrat je tudíž třeba nikoliv na britských ostrovech, nýbrž v onom jihočeském hrabství!“
     „Ale co ostatní indicie?“
     „Hleďte, milý příteli, jak i ony zapadají do českých reálií. Ostrovní tvar dotčeného území nutně neznamená, že jde o ostrov v moři. Může jít jen o jisté vymezené území uprostřed pevniny. Sídelní město nemusí být též hlavním městem státu, ale jen centrem, odkud je ono území spravováno.“
    „Máte snad na mysli něco konkrétního?“
     „Zajisté; což takhle Jihozápadní dráha? Řízena je z Plzně a ony Dačice leží těsně za její východní hranicí. Spletla vás, milý příteli, patrně ona Temže. Já ovšem slyšel The Mže – a Mže, dle Čmerdova slovníku naučného, dává právě v Plzni spolu s Úhlavou, Úslavou a Radbuzou vzniknout Berounce.  
   A ono nejdelší nádraží? Samozřejmě že i v oblasti, kam míříme, se nachází nádraží o rekordně dlouhém názvu, dokonce vůbec nejdelším v zemích Koruny České. Pohleďte na mou příští jízdenku: cílovou stanicí je „Kamenný Újezd u Českých Budějovic – zastávka.“ Zmíněná vřesoviště lze pak přeložit též jako rašeliniště či blata.“
   „Ach ano, vzpomínám si; pověstné mlhy na zbudovských Blatech…!“
   „Správně! A co počet kostek onoho otráveného cukru, milý příteli? Nu, ovšemže dvě! Kostkový cukr jako novinka nebyl dosud odzkoušen: jedna kostka by nemusela stačit, proto byla sichrována druhou. A tři kostky, to už by bylo příliš nápadné. Telegrafujte odpověď: two sugar cubes.
   Prosté, milý příteli, neníliž pravda? Nicméně soudím, že jste byl záměrně klamán, ba ošálen; patrně jakási zkouška či žert! Vidím totiž ve Vašich indiciích jistou podivnost. Uvažte, že jméno Henry lze přeložit jako Jindřich; Chester pak pochází z latinského castrum neboli česky hradiště či hradec. Ano,
i Jindřichův Hradec zřím ve vašich podkladech. Neznámý šprýmař bude dozajista pocházet právě odtud. Ovšem, ten výlet stál věru za to!“
    „Vy se tedy na mne nezlobíte?“
    „I kdeže! Nahlížím, že cílem oné záhady bylo přilákati další z řady znamenitých person, mezi něž vřazuji i vás, milý příteli, právě do jižních Čech. Do kraje Budějovic a Budvaru, na Blata a do malebných končin pyšných na svou historii. Nejlépe pak v doprovodu přátel a vlakem!
   Well, a nyní sáhněte do mé knihovny a předčítejte mi něco z interesantních knih pojednávajících o oné slavné a hrdé Jihozápadní dráze…!“
 
Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012