Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Dánsko

Roman Kozák - Když na maják mi šplouchá

dánský driftNa apríla, o úplňku, se vydáváme na cestu. Jsou dva pod nulou a my jedeme k moři, ovšemže Severnímu. Ano, miluji zasněžené pláže…

Chceme dobýt mys Grenen, kde se stýkají vody Severního a Baltského moře. Vyrazíme k němu ze Skagenu, nejsevernějšího dánského města (nepočítáme-li Grónsko, které je dánským dominiem). Ve Skagenu jsou údajně čtyři majáky. Opravdu? A proč? Že by čtyři trumfová esa pro přežití námořníků v místech, kde voda, vítr, mlha a písek leckdy jedno jsou?

Hodláme to ověřit a prověřit...  (celý článek)

  Víte, kde je Aarhus? Správně, v Dánsku. Ale že tam jezdí přímý rychlík z Prahy, to jsme zprvu netušili ani my. Jenže to bychom přišli o cestu lodním trajektem, o směle přemostěné mořské úžiny a neviděli bychom Kodaň. Vysedáme tedy ještě před Hamburkem. Cestu plochou krajinou od Berlína nám zpestřují jen vrtulové lesy. Sloupů větrných elektráren je tu požehnaně a jejich obrovské vrtule se zvolna a důstojně otáčejí nad Severoněmeckou nížinou. Působí uklidňujícím dojmem.

Získávám bod za první pohled na mořskou hladinu, ale Petr mě přebíjí: první maják patří jemu. Rychlík dánských železnic zastaví v Puttgardenu. Než se stačíme podívat z okna, už zase jede – do lodi. Najetí celé vlakové soupravy do trajektu netrvá déle nežli restartování počítače a západem slunce se kocháme již z paluby.

Večer v Kodani je rušný, přestože zábavní park Tivoli má zrovna zavřeno. Hospody a bary hlučí a kypí, byť našinci bych flám v Dánsku nedoporučoval: ceny připomínají spíše letopočty. Nabídce na výhodnou slevu místní speciality – akvavitu – jsme odolali docela snadno: koupě dvou lahví kmínky naráz vás vyjde na pouhých 399 dánských čili patnáct set českých korun. Víme si rady: náš fernet je skladný a cestu snáší dobře.

A tak si dáváme schůzku s panem Hansem Christianem Andersenem. Nadživotní socha slavného pohádkáře vévodí stejnojmennému bulváru a nás napadá, jak by se v centru Prahy vyjímala taková Třída Josefa Lady. Davy půlnočních cyklistů se proplétáme zpět k vlaku.

V noci toho moc vidět není a tak si pospíme. Mimochodem, víte, jak při cestách Evropou poznáte, že se blížíte k moři? Snadno; v časopisech a novinách, které se tak porůznu povalují po vlacích, ubývá reklam na auta a viditelně přibývá těch na jachty, čluny a lodě.

Přes Lindholm jedeme do Frederikshavnu. Domy tu jsou všude jen z cihel (kde by se vzal v rovině lomový kámen?) a výhradně červené s bílými okny. Stromů nemnoho a ještě rostou nakloněny pod vlivem věčného větru. Karel Čapek si Dánsko pochvaloval jako naklizený a spořádaný dvoreček; za třičtvrtěstoletí se na jeho pohledu nic nezměnilo. Jan Burian zase při hledání nejvyšší dánské hory její vrchol ve výšce 173 metrů několikrát přejel autem, aniž by si jí všiml…

Čím více k dánskému severu, tím přibývá rašelinišť i stromů. To, co roste za Hjoerringem, vypadá skoro i jako les, byť člověk od nás jen ohrne ret a podiví se: „Les? Hm, my tomu říkáme šest stromů…“

Z Frederikshavnu do Skagenu vede nejsevernější dánská lokálka společnosti Nordjyske Jernbaner. Je nedlouhá a soukromá, přesto a nebo proto po ní jezdí to nejmodernější: luxusní motorová jednotka Desiro.

 Nuže, vzhůru k soutoku dvou moří! Skagen vypadá víc jako vesnička s pěší zónou, nádražíčkem a přístavem. A ovšem také s majáky. Záhy jsme u dvou z nich. Ten dřevěný je replikou nejstarších majáků, jaké vůbec kdy byly budovány. Vahadlo s železným košem na konci, v němž byl oheň zdvihán do výše jako odpověď na dávná volání z moře: „Save Our Souls! (zachraňte naše duše)“ staletí před tím, nežli pan Morse převzal první písmena tohoto výkřiku do své abecedy coby zkratku nouze.

Druhý maják s lucernou na vrcholu je již zděný, z roku 1816 a stojí opodál. Nás ale poutá výrazná silueta v dáli před námi. Rádi bychom se k ní rozběhli, ale prudký vítr je proti. Suchozemci se zase diví: modrá obloha, zářivé slunce – a do toho vichr, jaký by lámal stromy, kdyby tu nějaké byly. 

 Jdeme po východní straně úzkého poloostrova, na který zprava prudce dorážejí vzduté vlny baltské úžiny Kattegat. Ta se právě zde, u mysu Grenen, stýká s úžinou Skagerrak, která patří již Severnímu moři. Kocháme se tím jediným, co se vyrovná procházce šumavskou krajinou: špacíru po mořské pláži. Černá koule na hladině mě poněkud zmate; bójky přece bývají barevné. Ale on to na nás kouká tuleň. Prohlíží si nás, my zase jeho, tuleň skáče, plave a dovádí. Ponoří se až ve chvíli, kdy tasím foťák. Ech, že jsem radši nesáhl po tatrance!

  Dominantní cihlový maják je zblízka dvakrát vyšší, nežli se nám z dálky zdálo. Inu, v ploché krajině rozměry a vzdálenosti klamou, a písečné duny jak známo svou velikost a tvar také mění, jak se zrovna větru zachce. Lampa ve vrcholu skagenského majáku se ovšem podobá broušenému diamantu. Koukáme po vlnách, lodích a po tuleních, tu a tam nacházíme útržky lan a rybářských sítí. Když mě jeden z poryvů krosčekuje a srazí na vlnolam z navršených kamenů tak, že si sedřu holeň do krve, začne mi zdejší vítr trochu vadit.

  Vyhlížíme čtvrtý maják, ale na západní straně poloostrova vidíme jen dvojici kupolí radarové stanice. Zároveň tušíme, že nejsevernější výspa Jutského poloostrova nemůže být daleko. Pak se za poslední z dun objeví holá pláň a zleva do nás vrazí vichr rychlostí rozjetého vlaku. Skagerrak! Severní moře! Vzduch je rázem několikrát slanější a rovněž vlny, které se k nám valí ze západní strany, jsou třikrát větší a divočejší nežli ty baltské. Severní moře má dnes jasně navrch. Nezbývá nám než jít zpola v předklonu a zpola nachýleni na levobok. Vichr zvedá vodu i písek do vzduchu a míchá z ní směs, v níž je leckdy zatěžko se orientovat. A pak mi najednou zmizí písek pod nohama a není kam jít dál. Jsme obklopeni vodou ze tří stran a víme, že jsme u cíle. Vpravo Balt, vlevo Severní moře, rovně před námi za vodou švédský Göteborg. Voda Severního moře je tmavě zelená, zatímco Balt šedomodrý.

  Místo jejich střetu je dobře viditelné, byť neustále mění polohu i tvar. Jednou to je hráz pěny, pak ostré vzdutí, jindy tišina lemovaná hradbou vody odlišné barvy. Také tvar písčitého výběžku, na němž stojíme, se proměňuje. Dokládají to i pohlednice; na každé z nich má mys Grenen jiný tvar. Právě kvůli proudům a vírům je na celém mysu zakázáno i koupání.

Zbývá už jen pořídit cílové fotografie. I tady však máme potíže nikoliv nepodobné těm horolezeckým. Do ledové vody vlezu, také každou nohou do jiného moře se rozkročím, ale jak – probůh – v tom divokém větrů vanutí udržet rovnováhu? Jakžtakž se nám to daří, byť vlna párkrát zaleje nohy i Petrovi, který fotí ze břehu. Jednou provždy tak na všech fotkách pořízených na Grenenu máme roztažené ruce, kterými se opíráme o neviditelnou větrnou stěnu. Po západní straně přijíždí na mys vyhlídkový valník s turisty tažený traktorem, ale to my už otáčíme na cestu zpět. Jdeme opět přihrbeni, protože vítr vanoucí do zad by z nás snadno udělal plachtaře.

Do Skagenu vcházíme jinou cestou a záhy objevujeme hned dvě podivné věže. Která z nich je onen čtvrtý maják? Jedna vypadá spíš jako vodárna, smysl druhé nechápeme vůbec. K moři to je od obou kousek, leč světlomet nevidíme ani na jedné. Co s tím? Hledáme infocentrum, jenže to nás vypeče. V městečku mají být hned tři, ale ukáže se, že za ně místní vydávají tabule s plánkem ulic. Do rybářského přístavu trefíme i bez nich a v klidu a závětří si vychutnáme jeho typickou atmosféru. Na jedné z pohlednic pak objevíme i chybějící maják: stojí na západní straně výběžku a našemu pohledu ho skryly ony radarové kupole. Vracet se k němu nebudeme.

 Vracíme se vlakem zpět a rádi vysedáme v malebném Aalborgu na břehu Limského fjordu. Kocháme se cyklistkami, což tu není žádný problém. Stačí typická vysoká řídítka na městských kolech a elegantní posez rázem dělá z každé ženy dámu. Nacházíme i uličku, v níž jsou pouze a jen hospody: napočítáme jich přes čtyřicet. A jelikož nám všechno vychází podle plánu, stihneme i večerní vlak bez příplatku. Ušetřené peníze padnou na dánské pivo: vítězný Tuborg a oslavný Carlsberg.

  Driftujeme nocí po trase Kodaň, Fredericia, Padborg. Tady nás s rozbřeskem čeká německý expres s názvem Schleswig-Holstein. Míří na Hamburk, aby nám u Rendsburgu nachystal úlek a překvapení. V nekonečné rovině začne vlak zničehonic šplhat na visutou konstrukci kamsi do nebes. Stoupá a stoupá celé kilometry, až se dostane nad komíny a kapitánské můstky zámořských velelodí. Ano, dráha tu odvážným technickým dílem překonává plavební kanál mezi Severním a Baltským mořem. Lodě tak nemusejí objíždět Jutský poloostrov a železnice si může nárokovat osmý div světa.

  Hamburk se nám představí jako příjemné město s pestrým pouličním ruchem. My se vydáváme do Speicherstadtu, což je přístavní čtvrť lodních skladišť. Po staletí zde klokotal zámořský obchod a my zde dosud zřetelně cítíme duch Batávie, Indočíny a ostrovů vonících čajem a kávou, rajčím peřím i velrybím tukem. Obří cihlová skladiště opět ožívají a to především díky obchodníkům orientálními koberci. Kdo by odolal firmě Šahrazád, která nabízí tisíc a jeden koberec, možná i létající? 

  Hamburský přístav je místem působivým i dojímavým, čemuž odpovídá i výstava na jedné ze zakotvených lodí. Nese název Kufr plný naděje a je věnována osudům vystěhovalců, kteří na cestě za americkým snem opuštěli Evropu nejčastěji právě z Hamburku či Brém. Na rozloučenou opravíme jeden častý omyl: Labe se nevlévá do moře v Hamburku, ale o dobrých sto kilometrů dál.

  Proti jeho proudu se vracíme domů. Co hodina, to dvě stě kilometrů blíž – ano, to je vizitka německých drah. A tak se nám dostane i času na prohlídku Drážďan zvaných též Florencie na Labi. Jejich přerod z výkladní skříně Německé demokratické republiky do globalizovaného kousku kapitalismu je zajímavý. Bourá se tu obří panelový dům (kdepak soudruzi udělali chybu?) a my se bavíme německou důkladností: staveniště je obehnáno dřevěným plotem, v němž jsou v pravidelných rozestupech osazena jednak okna pro zvědavce, jednak nápisy Plakátování zakázáno!

  S dánským pískem v botách se vracíme domů do Volar. Vracíme se do města obklopeného nikoliv majáky, nýbrž rozhlednami. Z Libína, Boubína, Haidlu či Hochsteinu nespatříte ani tuleně ani lodě; ale moře ano. Spatříte zelené moře, co šumí.

Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012