Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Francie

Roman Kozák - Bre(b)taň

   Ano, snění je nejdůležitější částí cesty. Už proto, že nikdy nemůže zklamat a nikdy nemůže nevyjít.   

   Chtěli jsme vidět Oceán. Chtěli jsme vidět Atlantik, mohutný příliv, majáky na útesech, kamenná městečka s rybářskými přístavy, Kelty a Bretaň. A tak přišly desítky probděných nocí u map a jízdních řádů, a stovky hodin strávených sněním, kdy se mi mezi čísla vlaků pletla jména poloostrovů v bretonštině. Jednou provždy je tak pro mě nekrásnějším ostrovem světa Il de Brehat. Ne, nebyli jsme tam; jenom to jméno má v sobě všechno, co jsem si o Bretani kdy vysnil... (zobrazit celé)

   Posléze tedy plán připravený v tuctu variant a verzí. Po našem, po dispečersku, jsme připraveni na všechno. Jízdní řád je přitom naší matkou, improvizace pak milenkou…

  Zároveň jsme udělali vůbec nejzásadnější rozhodnutí naší cesty. Žádné honičky z místa na místo, tolik typické pro ajznboňácké přesuny napříč Evropou. Zpola v běhu a zpola v poklusu vidět skoro všechno a přitom vlastně nic?

   Ne. Zajímavá místa si chceme i užít! Prožít. A vychutnat! Se vším všudy. Ano, na naší dvoudenní cestě po Bretani máme přece i čas. Spoustu času. Čas pozorovat, rozhlížet se a snít. Čas posedět, popít, čas okounět a s nohama v Atlantiku zevlovat. Stejně jako opálená milionářka v nylonových plavkách škubající na floridské pláži martinskou husu, stejně jako vandrák v nedělním odpoledni líně čekající na šumavském nádraží na svou lokálku…

   Slavný internet nám byl dočista naprd. Takže jako kdykoliv předtím: kursbuch je grunt a mapa špunt! Naší cestě přísluší snění a poutnická milost, která nás vrací na místa oparem spojená s našimi předky. Něco jako návrat do rodiště, které si nepamatujeme. Ovšemže inkognito.

   A pak den před odjezdem nacházím starou černobílou fotografii prastarého bretaňského opatství, z jehož ruin vyrůstá ne jeden, ale hned dva majáky! Mapu! Cože? Nejzápadnější výspa Bretaně?  Jasně, změna. To místo se jmenuje Point de Saint Mathieu a my se tam dostaneme stůj co stůj! +)

 

 

   Odjíždíme a ve škarpách leží hromady špinavého sněhu. Projíždíme pršavým Německem, ovšem duchem jsem už v Paříži. Z ní poprvé pojedu přímo na západ, k Atlantiku.

    Francouzské hranice překračujeme ve Štrasburku – a naše cesta teprve tady doopravdy začíná. Poznávám to docela snadno. Do našeho vozu přistupuje početná rodina Židů, ovšemže ortodoxních. Mraky se najednou rozestoupí a my se rozjíždíme zářícímu slunci vstříc. Zároveň zjišťuji, že tašku s jídlem na několikadenní cestu jsem ráno při závěrečné kontrole z batohu vyndal, ale zpět již nevložil. Sníme psy?

 

   Rychlost TGV je úžasná a pro nás naprosto neodhadnutelná a neuchopitelná. Nic nedrncá, nic nemlátí, nic nerachotí! Žádné kolébání, žádné cinkání, ba ani žádný hukot. Smysly nás opouštějí a nechávají téžévéčku napospas.

   U Le Mans odhaduji rychlost podle souběžné dálnice na nějakých minimálně 180 km/hod. Nebo víc? Auta jsou jen barevnými skvrnami mizícími za námi; nedokážu rozpoznat jedinou značku.

  V Rennes jsem se vypotácel na perón a spočítal to: 175 kilometrů jsme ujeli za 54 minut. Takže maximální rychlost byla oproti mým odhadům vyšší, kurva, vyšší! Na železných kolech jsme to chvílemi valili dvoustovkou…

 

   „Ja su tak šťastné!“ řvu stejně jako František Venclovský, když stojím po kolena ve vodách Lamanšského průlivu a mávám ke břehu  viktorkama. Shýbám se pro mušli a hned ta první je větší než kterákoliv z těch, co jsem si kdy přivezl od Baltu, Severního moře, Černého či Marmarského moře.

    Právě v Saint Malo, jak si pamatuji ze školy, je největší rozdíl mezi přílivem a odlivem v Evropě. Prý až 14 výškových metrů, tedy to, co na Jadranu nikdo nikdy nezažije. A my tady teď ano. Tři hodiny před námi moře prchá. Suchou nohou snadno dojdeme na ostrůvky s pevnostmi chránícími pirátské město. A pak se moře obrátí a další tři hodiny se žene k městským hradbám. Co vlna, to

o metr dál. Vracíme se po kamenném chodníku, vystoupáme na hradby a nežli dopijeme první láhev růžového keltského vína, mizí tahle cesta pod čtyřmi metry vody. Někteří turisté zůstávají odříznuti

na ostrovech, zatímco nám milá prodavačka v malém krámku přidává ke dvěma lahvím bretaňského cidru třetí láhev zdarma.

   S jízdenkou v ruce čekám na průvodčího v keltské lokálce. Ve chvíli, kdy konečně vstupuje do našeho oddílu, mi lupen padá z ruky a já se celý unirvánován hroutím do sedadla. Zdá se mi, že jsem na dovolené v Bretani, a Petr mě budí až na konečné.

 

   Vysněný Roscoff necháváme stranou, proletíme viaduktem nad Morloix a míříme do Brestu. Bude k nám milostiv?

   Je. Láhev cidru pijeme s vyhlídkou na francouzskou vojenskou flotilu a pak na lavičkách v parku plníme bobříka bezdomovectví. Ráno v omnibusu pozorujeme keltské zvyky a jsme nadšeni. Stejně jako u nás si keltští řidiči pouštějí při jízdě rádio, stejně jako u nás při odbočování do stranou ležící keltské vesnice dávají znamení blinkrem. Vysloveně dojati jsme při pozorování tradičního keltského zvyku, kdy cestující při nástupu do omnibusu za svezení platí. Némlich jako u nás!

   Ocitáme se v Le Conquetu. Městečko, s nímž jsme v našich plánech ani nepočítali, je malebné až hrůza. Přístav a kamenný kostelík, molo a krámky s mořskými potvorami. Stojíme u vrat Okeánu.

   Autobus  do Saint Mathieu nás vypekl, ale posléze se ukazuje, že se tak stalo pro naše dobro. Stejně jsme nedokázali pochopit,  že odsud  do Saint Mathieu jede během dne celkem pět autobusů, ale zpět v opačném směru ani jediný. „Vždyť se jim tam musí hromadit!“ bouří se naše dispečerská srdce, ale ve francouzštině to vysvětlit neumíme; inu, bretaňské kouzlo.

   Stejně jako růžové šampaňské za euro pade. Hokynářka v malém krámku sama nevěří, co jsme to v regálu našli, ale je to tak. 

   Štěstí se mění v pětikilometrový špacír po útesech, do nichž bijí vlny Atlantského oceánu. Jdeme pěšky, řveme radostí a plní se mi všechno, co jsem si kdy o téhle cestě vysnil. Vyhlížíme periskopy U-bootů a vůbec mi nevadí, že nakloněný menhir, k němuž letím jako splašený, se posléze ukáže být obyčejným betonovým patníkem obrostlým mechem od shora dolů.

    Voila! Ruiny gotického opatství, majáky, za horizontem Amerika!

    Spouštíme se na zapomenutou pláž a smáčíme nohy, ruce, obličeje i ústa ve vlnách oceánu. Jo!

 

    Při návratu do Le Conquetu euforie trvá. Itinerář cesty promýšlený do posledního detailu se pod jejím přívalem hroutí. Zůstaneme o den dýl.

   Víno normálně nepiju, ale tohle je mešní šampáňo naší pouti za keltskými pradědečky, triumf naší anabáze ze Šumavy do příbojové tříště Atlantiku. Nechávám se nést vlnou blaženosti a nic neřeším. Petrův nápad – nocleh v penziónu – neřeším. Tolik peněz nemáme.

   U mola přístavu počítáme zbylé drobné - nějakých pětatřicet euráků - a z nejbližšího domku vykoukne hlava: Přejete si? Nocleh? Ano, máme dvoulůžák za třicet pět euro…“

   Ale jaký! Celý námořnický!! Magnifique!!!

   „Přijeli jste jachtou, že?“

   „Non, madame. Vlakem, autobusem, pěšky.“

    Západ slunce nad Atlantikem skrze růžové šampaňské.

    „Bon soir, mademoiselle Bretagne!“

    Úderem půlnoci začne lít jako z keltské konve.

 

   Ranní pokladna vlakového nádraží v Brestu je krutá a nemilosrdná: vyprodáno! “Oui, messieurs, všechny vlaky do Paříže jsou na dnešek vyprodány.“  Spoje domů nám mizí v nekonečnu. Merde!

   Až odpoledne se objevuje naděje a my zakupujeme něco neuvěřitelného: místenku bez nároku na místo. Divoká karta? Oui, messieurs. Bon voyage!

   Merci, ale jak dál z Paříže? Náš itinerář s ničím takovým nepočítal a my jsme bez koruny. Zbývá nám jediný vlak přes Německo, místenkový.  Poprvé v životě tasím kreditní kartu (ukrytou pod kůží na břiše pro případ ztroskotání) a žasnu, že funguje.

   Nadšen hodlám takto na dluh zakoupit ještě pár pohlednic, ale ve vedlejší trafice čtečka tutéž kartu odmítá. Polije mne pot; ještě že v pokladně karta zafungovala! Ale pak nám dochází, že úkol andělů strážných je jasný a stručný: mají za úkol dostat nás domů; tuctové suvenýry nebrat!

    Allons enfants de la patrie!

    Povedlo se.

    Merci beacoup.

 

                            

  © Roman Kozák, Volary, duben 2005

 

+)

   Ano, dosáhli jsme útesu Point de Saint Mathieu, došli jsme na nejzápadnější cíp Bretaně a tedy i

celé Francie. Víme sice, že se to říká i o jižněji ležícím mysu Point du Raz. Jenže naše mapa Bretaně – vydaná ve Francii – hovoří jasně. To náš St. Mathieu je onou vysněnou výspou!

    Po návratu si vše znovu prověřuji a posléze přicházím na jádro pudla. Mapa samotné Bretaně má plošší zobrazení zakulaceného zemského povrchu a tudíž větší zkreslení zeměpisné šířky nežli mapa celé Francie. Point du Raz leží skutečně o několik kroků západněji.

   Ovšem našich pár lahví růžového bretaňského sektu tuhle kartografickou anomálii vyrovnalo docela, ale docela snadno …

 
Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012