Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Itálie

Roman Kozák - Kolumbus na ledovci

Kolumbus - PortoVenereTak nám zrušili FIPky do Itálie, paní Müllerová

 „A kterýpak, milostpane?“

 „Nu přece ty šikovný volný, co se s nima dalo zadarmo jezdit po celý italský botě, vod alpskýho stehna až dolů ke kramfleku!“

„Šmarjá, milostpane, a copak si oni teď bez nich počnou?“

                                  

 Zpráva z počátku léta byla zvěstí vpravdě Jobovou...

   Italské dráhy od příštího roku končí s poskytováním volných jízdenek. Ale dispečer neztrácí nervy nikdy, podzim ještě stihneme, a tak přistupujeme k výběru a plánování naší - jednou pro vždy poslední - italské cesty.  

   Sedíme u nás na Šumavě u Vltavy, s dýmkami, mapou a batohem představ. Sníme o Itálii a výběr trasy i cílů se mění v nemalá muka: kam, kam - madonna mia! - jet, když je to jednou provždycky naposled?! Objet italskou kozačku kolem dokola, od alpského stehna přes tarentský podpatek po kalábrijskou špičku? Nebo vskočit do jícnu Vesuvu? A což takhle se naposledy zpít do němoty kdesi pod vysokým toskánským nebem? 

   Ne! Uděláme to jako obvykle: najdeme si to nejhezčí místo ze všech a tam budeme lelkovat, posedávat, kochat se, okounět a snít, zkrátka žít.

 

   Bůhvíproč mi zčistajasna naskočí před očima údaj, že letos to je rovných 500 let od úmrtí Kryštofa Kolumba a nejspíš i právě 555 let od jeho narození. Ve dvaadevadesátém se slavilo půltisíciletí od objevení Nového světa s přenáramným humbukem, ale o letošním tuplovaném mořeplavcově výročí nikde ani slovo!

   Když Kolumbus (znovu)objevil Ameriku, bylo mu 41 let. Mně je letos také zrovna 41 roků. Pojedeme tudíž do Kolumbova rodiště, pojedeme do Janova! Forza Italia!

 

   Kryštůfek Kolumbusovic přitom učinil svůj veleobjev vlastně omylem. Vyplul hledat na západ hledat cestu do Indie – a našel Ameriku. My se z toho poučíme a příklad si vezmeme i z největšího českého cestovatele: vypravíme se na jih. Na jih – a na sever! Pojedeme nejenom vlakem, ale i lodí. Kolumbus doplul do Ameriky v říjnu a my tudíž volíme týž termín. Je mi jedenačtyřicet a jsem nadmíru zvědav, co že to na naší cestě objevíme...

 

   Těšíme se na Janov, hlavní město Ligurie, a na Cinque Terre (Pětizemí), jediný národní park světa ochraňující ne přírodní výtvor, nýbrž krajinu po staletí utvářenou lidmi! Vinaři na strmých skalních srázech, pod nimi loďky rybářů na rozbouřeném moři a železnice vedoucí převážně tunely, do nichž vniká slaná vodní tříšť…, ano, to bude naše poslední italská kantáta.

 

   První falešný tón v naší cestovatelské symfonii zahrají České dráhy. Mezinárodní expres z Prahy si přiváží do Lince čtvrthodinové zpoždění a náš vysněný přípoj je pryč. Do Innsbrucku driftujeme pohodlně, leč dálkový rychlovlak IC Cristoforo Colombo (právě on!) nás holt do Janova nedoveze. Petr nachází variantní trasu brennerským tunelem. Vzhůru do Verony! Vlak je to sice příplatkový, ale kdy se vám poštěstí koupit si lístek na Paganiniho? Ano, EuroCity Paganini nás veze do města Juliina. 

   Kličkujeme mezi štíty Alp vědomi si toho, že jihovýchodní směr nás do Janova nepřivede. Čeká nás bloudění? Ztroskotání? Či naše soukromá Amerika?

   Brennero, Fortezza, Bressannone. Ano, Havlíčkův Brixen s nádražním hotelem Jarolim. Lokomotiva skloní příď a dál letí dolů hlubokým alpským údolím: Bolzano, Trento, Rovereto. A pak: Verona.

   Z večerních veronských ulic sálá horko a antika, mramor a historie. Vstupujeme do hradeb a uličkami nazdařbůh míříme o pěkných pár století zpátky. Palácem Castelvecchio procházíme na působivý klenutý most a spočineme v jeho útulných zákoutích. Cihlové zdi pod vznešeným cimbuřím nesou přehršel zápisů a nápisů, avšak jak zblízka zjišťujeme, všechny na jedno téma: miluji Berenicu, miluji Sophii, miluji Claudii. A ovšemže i Giuliettu, vždyť Romeova Julie byla k trvalému pobytu hlášena právě ve Veroně a její dům s balkónem i údajný hrob se nacházejí nedaleko.

   Mramorová průčelí renesančních paláců mě nepřekvapí, mramorové chodníky ano. Usedáme na náměstí, které tu před půlnocí kypí životem a povšechným lidským ruchem víc nežli kterékoliv z těch

našich o polednách. Kašna tryská a dva tisíce let stará Arena se tyčí do výšin desetipatrového věžáku. Ano, zdejší antický amfiteátr je druhým nejzachovalejším po římském Kolosseu a pozítří v něm bude pro dvaadvacet tisíc lidí hrát Bruce Springsteen! Tam, kde bojovali a umírali gladiátoři, bude znít elektrická kytara a springsteenovské „Born in U.S.A.“ Of course, nemusíme hledat Ameriku. Amerika si nás najde snadno, sama a všude.

   Ještě posezení na břehu Adiže ve svitu přivrácené strany Měsíce  - a pak sladký italský sen proplétající se zurčením fontány, kterou tu mají i nádraží…

   

   Jitřní vlak kategorie InterRegio nás nese k Bologni. Ale ta leží příliš na východ a my přece chceme na jih! Suzzarra vysedat, Beschello přestupovat, Parma nasedat! Dálkový spoj TrenoItalia nabírá ten správný směr a pádí Pádskou nížinou. K moři! Do cesty se nám staví pobřežní Apeniny, ale za nimi již již voní slaný vzduch, za nimi již burácí Ligurské moře.

   Slunce vyjde přesně v tu chvíli, kdy se před námi objeví přístav La Spezia. Per favore: capuccino, korzo, palmy, spumante, náměstíčka, pizza, carabinieri, přístavní promenáda. Dolce vita!

   U západního mola sjednáváme přeplavbu do Portovenere. Rozbouřenou úžinou kolem válečného přístavu se dvěma ponornými čluny míříme prudce k jihu. Loď se kolem červeného majáku probíjí vlnami a my máme chvílemi pocit, že vody a soli je více nad palubou nežli pod ní.

   Spočineme v útulné náruči nábřeží Syflákova nad Kapavkou. Tak prozatímně překládám název městečka, jehož půvabů si jako správní námořníci hodláme užít. Petr vysvětluje, že správný překlad zní Venušin přístav, ale já jsem ochoten připustit nanejvýš to, že pruhovaný kostelík nad přístavem byl vystavěn na Venušině pahorku. Ochoz kostela na konci poloostrovní šíje je každopádně nejjižnějším místem naší cesty. Slézám skálu pod ním a nořím se do vln.

   Ve chvíli sladkoslané blaženosti zákeřně zaútočí podmořský dravec. Hlubinná cosa nostra se přiblíží k hladině a najatý kraken zatne tucet žhavých jehel do mé nohy. Šlaka! Z víru bolesti mne vytrhuje pověstná devátá vlna. Vyvrhne mne na pobřežní skalisko a já jsem zachráněn; alespoň pro tuto chvíli! Levé chodidlo mám rozcupováno, ale zůstávám při smyslech. Kulhavý poutník - kulhám, ale putuji… 

   „Jeden stěžeň praskl, admirále!“ volá lodní tesař, ale Kolumbus velí: „Vpřed!“

   Přeplněnou lodí se vracíme do přeplněného přístavu; nocleh tu ale ne a neseženeme. Ozývá se únava  a vědět o sobě dává i mé hryznuté chodidlo. Má to být výzva k návratu?

   Se soumrakem poodjíždíme do Cinque Terre; alespoň nakouknout. Nádražíčko v Riomaggiore má tu nejúžasnější polohu a ten nejúchvatnější výhled: ve skále mezi tunely nad řvoucím mořem. Vlaky tu projíždějí rychlostí přes sto kilometrů v hodině, ale zdivočelý příboj přehluší i rachot a svist souprav!

   Petr zkouší nemožné - najít nocleh právě zde - a mizí do tmy. Sedím na nádraží a tu se mi zjeví Míca Fíca. Babice, co odkojila Romula a Rema, nabízí nocleh za pár šupů a přímo naproti! Perfecto! Volám do nočních srázů na Petra ve snaze překřičet moře. Nepomáhá ani kouzelné zaklínadlo „Na pátou!“, ale nakonec šťastně uléháme v pokojíku pod vinicemi skrápěnými slanou tříští…

 

 

   Riomaggiore s Via Amore, Manarola, Monterosso,Vernazza. Čtyři z pěti bizarních městeček národního parku Cinque Terre navštívíme a prochodíme, Monterosso dokonce dvakrát.

   Pět miniměsteček posazených na skalách jak vlaštovčí hnízda s domy natlačenými na sebe a do výšky nad sebe. Jediný přístup z moře a nebo ze skalního nádraží mezi tunely. Samá schodiště, uzounké průchody, průvlaky a škvíry. Za celý den nespatříme jediné auto z jednoduché příčiny, že tu žádná nejsou. Každým z městeček se kroutí ulička s krámky a kavárničkami; před domy jsou ovšem místo aut zaparkovány rybářské loďky.

   O počasí jsme měli jasno: buď bude slunečno na koupání a ne-li, pak alespoň uvidíme pořádné vlnobití. Snad proto, že je to naposled, nám cestovatelský pánbůh splní oboje najednou. První den stihneme přeplavbu do Portovenere, avšak na druhý den je veškerá lodní plavba v Ligurském moři zastavena. Pro suchozemce nepochopitelný stav: slunečno na krátký rukáv, ovšem moře dočista zdivočelo. Duní, řve, burácí a vyvádí jak pominuté. Z volného moře přicházejí vysoké vlny a silou rozjetého vlaku se sebevražedně vrhají proti skalním stěnám. Dělají to takhle asi tak dvacet tisíc let a pořád ještě je to baví.

   To, co jsme hledali u oceánu, nacházíme kupodivu v zálivu vnitrozemského moře. Nemůžeme se nabažit řevu vodních mas, které zaplňují prostor kolem nás hlukem i slanou tříští. Šplháme po skalní stezce a za každým ostrohem míjíme tu mileneckou dvojici, tu osamělou dívku. Ano, skaliska plná osamělých děvčat… Kdo řekl, že romantika hledá tiché spočinutí? Tucty a tucty zasněných duší blaženě nahlížejí do chřtánu zdivočelého živlu, který – zdá se - chce ohlušit, rozdrtit a pohltit vše, nač dosáhne…  Že by alegorie lásky a vášně? 

   Nacházíme závětrné zákoutí a já se houpu na vlnách stejně jako Niňa či Pinta. Říjnové moře je teplé, možná stejně jako vody Karibiku.

 

   Kontrolní otázka: uměl Kolumbus plavat?

 

   Noc v Sestri Levante je italsky laxní, lenivě ležérní a loudavě líná. S lehkostí se laskám s mou poslední italskou nocí a ničeho nelituji…

   Noční ráno nás vystřelí rychlíkem do Milána. Janovskými tunely prolétáme za tmy a starého města ani přístavu nevidět. Čím by byl Kryštof Kolumbus, kdyby se narodil dnes? Lákaly by ho dálky a neznámé světy natolik, že by se stal strojvůdcem či kosmonautem? A nebo by bádal nad starými mapami a psal o nich vědecká pojednání?

   Vlak přeletí vody Pádu i Ticina a cestou k Milánu se mi Kolumbus zjeví v podobě nejpřípadnější: coby fotbalový trenér, který z Janova přestupuje do Lisabonu. Po tamní Benfice přebírá posléze národní tým Portugalska a ohromuje Evropu, když s ním dobývá titulu mistra světa! Střelcem vítězného gólu je kapitán týmu Santa Maria v čase 14:92!

   Přesně před tisíci lety neodolaly hradby Milána náporu českých rytířů; my necháváme nádraží Milano Centrale na pokoji. Jen přestoupíme do dalšího z rychlíků, který nás odnese k úpatí Alp.

   U stanice Lecco se trať přimkne k jezeru Lago di Como, po jehož břehu vede v délce mnoha desítek kilometrů. Horská scenérie je úchvatná, ale není to nic proti tomu, co nás čeká. Podél řeky Addy začíná náš vlak šplhat k Alpám. Vrcholí tu vinobraní, jenže vzdálené vrcholky alpských velikánů se zářivě třpytí. Oslňují nás to křídové stěny a nebo již sníh? Bé je správně a nám naskakují představy o Nepálu. Tolik se strmé vinice podobají čajovým plantážím, tolik se alpské štíty zdají být himálájskými obry. Ale všechno je jinak, neboť právě z této oblasti pochází veltlínské víno. Nu ano, veltlín je domovem právě zde, v údolí s italským jménem Valtellina.

 

   Tirano. Náš milovaný ospalý italský sonet v podhůří Alp se koupe ve slunci a ve své omšelé kráse. Náměstíčko pod zvonicí, oblíbený zapadlý krámek a mírem provoněné říjnové poledne. Zvony ho ohlašují dunivým zpěvem, my třesknými fanfárami láhví sektu. Vždy a všude podmanivé tóny zvonoviny letí vzhůru s vlečkou bublinek zdejšího tekutého slunce…   

 

   A zase je tu „malá červená“ čili Rhétská dráha! Campocologno, opojný klenutý veletoč u Brusia, Lago di Poschiavo. Strojvůdce tu musí mít horolezecké zkoušky, jinak by s vlakem nevyjel. Kdyby se daly švýcarské železnice vyvážet, jistě by byly větším pojmem nežli zdejší hodinky a čokolády.

   Nevím, zda mi bere dech více pohled do hlubin pod námi a nebo oslepující sněhové pyramidy vysoko nad našimi hlavami. Záklon hlavy v již zakloněném vlaku zamíří naše zraky do nekonečna nebeského šturcu…

 

    Vlak překoná vlak hranici dvou tisíc metrů nad mořem a stoupá dál, až do vysokohorského sedla, v němž leží stanice Bernina Ospizio. My ale míříme k ledovci Morteratsch. Z vlaku vystupujeme na zastávce, která leží o pár set metrů výš nežli vrchol Sněžky. Před sto lety vedla železnice těsně pod ledovcovým splazem. Ale ledovec odtává a ubývá. Dnes je třeba jít za ním vzhůru do hor. Žluté modříny pocukrované prvním sněhem zdobí široké údolí plné balvanů a ledových vod vytékajících z ledovce. Značky ukazují, kde v kterém roce bylo čelo ledovce, a každý si snadno všimne, jak v posledních létech odtávání nabralo až divoké tempo.

   Za necelou hodinu stojíme před hradbou zelenavého skla, které roní slzy. Alespoň tak se mi čelo ledovce Morteratsch jeví. Rozsáhlé pole balvanů, které ledovec hrne před sebou, je protkáno čůrky a potůčky tající vody. Vystupujeme na sklovitý firn a očima laskáme Berninu, naši milovanou blonďatou čtyřtisícovku… Potom rád skloním hlavu a napiju se ledové ledovcové vody; je několik tisíc let stará - a přesto živá…

   A pak hajdy dolů, na vlak, hajdy domů, do lékárny. Do prdele, to to bylo hezký!

 

 

 

 

P. S. Kolumbus objevil Ameriku 12. října. My to stihli o týden dřív…  

 

 

P. P. S.      Jak to bylo s Mícou Fícou

   Mladého cestovatele na náročném horském treku zradí satelitní navigace a on zabloudí. V horšícím se počasí pozdě za tmy konečně najde chýši, kde doufá najít nocleh. Dveře mu ale otevře ohyzdná babice, z níž odpadávají kusy kůže a jíž sedí na rameni prašivá kočka se zhnisanýma očima.

   „Co chceš, debile?“ ptá se baba.

   „No dovolte, jaký debil? Jen hledám nocleh,“ ohradí se mladík.

   „Tak pojď dál, debile!“ vybídne ho babice. „A budeš spát se mnou, debile, a nebo s Mícou Fícou?“ ptá se baba a kočce ukápnou z očí dvě velké kapky hnisu.

   „Eee, eee, já si raději lehnu sám tady na tu lavici v síni…“ koktá mladý muž.

   „Jak chceš, debile!“ uzavře debatu stařena.

   Ráno se mladík probudí osvěžen spánkem a jde se na dvůr umýt. U studny spatří nádhernou dívku v průsvitné noční košilce, která si tu po ránu smyslně rozčesává vlasy. Překvapený a okouzlený se ptá: „Kdo jsi, krasavice, a jakpak ti říkají?“

  „Já?“ pohodí koketně hlavou dívka, „já jsem Míca Fíca. A ti jsi kdo?“

  „Já jsem přece debil!!!“

 

 

P. P. P. S.

   Čtrnáct dní po návratu Italské železnice obnovily vydávání volných jízdenek a celou naši

slavnou a jednou provždy poslední italskou cestu nám tak úplně zkazily…

Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012