Poetické cestopisy - DriftBooks

Šumavské e-nakladatelství / Tolarova 355, Volary / IČ: 637 61 386

Partnerské weby

VOLARY.EU

Informační portál města Volary


Stifterův pošumavský železniční spolek


Osobní stránky volarského písmáka a driftera


Vše o dění v rázovitém šumavském městečku Volary

Respektujte, prosím, naše autorská práva. Děkujeme

Licence Creative Commons
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.


Statistika

RSS

RSS

Toplist

TOPlist

Švýcarsko

ROMAN KOZÁK - Jak to tedy bylo s dědečkovými "časy"

Polosamota Peklo nad Netolicemi, květen 1945, po poledni:

 

  „To je dost, Františku, že už jdeš k obědu!“ hubuje moje prateta Anda na svého muže.

„A hdepa ses zdržel?“

  „Ále, potkal jsem Rusy…“

  „Počkej, cože? Rusy? Rusové jsou tady? Krindapána, tak to je ale po válce! Františku! Je po válce!“ volá teta Anda a radostí chytá manžela kolem krku. Ani si nevšimne, že ten nemá chuť ani se veselit ani obědvat.

   „Hdepa´ s Rusy viděl, Františku?“ tetelí  se Anda Nedvědová, rozená Kašparová z Krtel, a oči jí vlhnou.

   „Dole, u Podroužku,“ hlesne její muž docela bez zájmu, jenže jeho žena je štěstím bez sebe a nevnímá.

   „Tak Rusy jsi potkal, povídáš,“ jihne Anda. „A moclipak ´s jim rozuměl? Copa ti poudali, Františku?“

   „Co poudali? Prej: časy! Davaj časy! To mi, Ando, poudali...“ (celé)

   Takhle nějak proběhl jeden květnový rozhovor v rodině mých příbuzných před rovnými šedesáti roky. Prastrýc František Nedvěd měl tu smůlu, že onoho dne sešel z Pekla právě k Podroužku. Kdyby se vydal na opačnou stranu, k Petrovu Dvoru a dál, narazil by na vojáky U. S. Army. Kleště spojeneckých vojsk se sevřely právě u Netolic. Ale to můj prastrýc tušit nemohl. Z dopoledního špacíru mohl přinést čokoládu a cigarety, namísto toho přišel domů bez hodinek a bez iluzí.

   Nicméně už příštího roku si polepšil. Kdovíodkud získal nové kapesní hodinky, fajnovou švýcarskou práci věhlasné značky Tissot. Poučen předchozím rokem sedl po příchodu domů ke stolu uprostřed sednice a ze šuflete vyndal hřebík. Otevřel hodinky a ostrou špicí na jejich vnitřní plášť vyryl své jméno (pro jistotu dvakrát!) a letopočet 1946. Netoličtí dají na zkušenost. „Sichr je sichr,“ říkal si tehdy můj prastrýc, když odkládal hřebík, a možná ho napadlo: „Hdoví, jakejpa elent potáhne kolem Podroužku zas nehdá příště…?“

Uplynulo víc jak půlstoletí. František Nedvěd je už na věčnosti, jeho oddaná manželka Anna také. Do třešňového sadu na Pekle chodívám už jen vzpomínat. Hodinky s nápisem

„Fr. Nedvěd, 1946“ neuměle vrytým do pláště ale nosím na řetízku v kapse kalhot  neustále a pořád.

   Když pak letos uzrál nápad, že se s kolegou Petrem vypravíme na vlakový výlet do Švýcarska, jedna věc byla jasná od samého počátku. Hodinky po prastrýci Františkovi pojedou s námi. Podívají se do své rodné země, a jelikož podnes šlapou doslova jako švýcarské hodinky, na naší velké vlakové cestě se budeme řídit právě podle nich.

   Dnes, po návratu, konstatuji, že nezklamaly! Projely s námi Rhétskou dráhu, překonaly průsmyk Bernina, dostaly se na dohled zasněženého čtyřtisícového vrcholu, nenastydly

u ledovců. Dokonale s námi zvládly i šestadvacet přestupů během osmačtyřiceti hodin.    

    To bude v Netolicích nákýho vyprávění…!

A nakolik rodinná legenda souzní se skutečností?

   Nuže, již 5. května 1945 vznikl v Netolicích československý národní výbor a ve středu města zahynul německý voják. Kolona wehrmachtu se zastavila u rybníka Podroužek, na dohled trojice netolických věží. Vyhrocená situace trvala tři dny. Potom přišlo osvobození. První čtyři džípy průzkumníků 26. pěší divize americké armády vjely do Netolic dne

8. května, tanky je následovaly o den později. 10. května dosáhly Netolic jednotky sovětské Rudé armády. 11. května 1945 pak byla v domě spořitelny na netolickém náměstí podepsána dohoda o demarkační linii mezi pozicemi amerických a sovětských vojsk. Vojenský ruch to byl tehdy u Netolic přenáramný. Vždyť pomník na vitějovické křižovatce vzpomíná „setkání 5 armád“ (americké, sovětské a československé coby vítězů, německé a maďarské coby poražených).

   Chvíle, kdy prastrýc František Nedvěd potkal Rusy, tudíž nebyla prvním příznakem tolik očekávaného konce války. Byť se svou rodinou žil na polosamotě na kopci, odkud cesta do města trvá bezmála půlhodinu. Nicméně to, že při svém prvním setkání se sovětskými vojáky byl jimi oloupen o hodinky, pravdou je.

   Stejně jako vše další v řádcích o švýcarských tissotkách, hřebíku a naší cestě po Rhétské dráze přes Alpy a zase zpět.

Žádné komentáře
 
Každá z našich cest má svého ducha, na každé objevíme další z pramenů Nilu. Cestujeme staromódně, cestujeme vlakem, jízdní řád je nám matkou, improvizace milenkou. Mapa je pro nás grunt, romantika špunt! Oh, teď jsem se prozradil – a tedy přiznávám: ano, cestujeme romanticky... Webmaster: Petr Ferdoš Čmerda © Roman Kozák & Petr Čmerda 2005 - 2012