Políbím ženu, poceluji svých čtyř dětí a nasedám do motoráčku šumavských drah. Utahaný a ošuntělý vůz, který slovy klasika „prodělal již několik sovětských ofenziv“ klinká, řinčí, chrochtá a skáče, takže vésti smysluplný dialog víceméně nelze. Mlčíme, a já pozoruji za oknem usínající Šumavu. Tma si pokradmu ukusuje z její krásy. Bílé zuby bříz plné nikotinových skvrn, uzardělé smrky, pošlapané listí a rozesmáté stádo laní. To vše nenávratně mizí v její náruči a temnota uchvacuje i mou mysl. Jaká bude tato cesta? Těším se? Nevím, i když vlastně už samo opouštění rodné vísky je tak trochu vzrušující. Vzdávám se své večerní sprchy a pohodlné postele. Přijdu o teplou večeři. Místo do monitoru svého PC budu zírat do špinavých oken vlaků. To je přeci dobrodružné, co říkáte? Safra, prostě cestovatelský adrenalin. Vytahuji první pivo…

celý cestopopísek čtěte: ZDE