Pak konečně padly dráty, ale já si náhle netroufl vybrat z přemíry cílů ten, který by měl reprezentovat mou osobní britskou zkušenost. Oh, kam se vydat? Za highlandskými poníky či za básníky do Lake Districtu? Co vyzní v mlze líp: bílé útesy doverské anebo břehy Orknejí? Čemu dát přednost: mači Manchesteru United nebo přehlídce kapel skotských dudáků? Jakou linku doubledeckeru projet a kterou z palíren whisky zvolit, aby vše bylo fair a all right?

   „Nezahyneme na nedostatek informací, nýbrž na jejich přebytek!“ pravil Václav Cílek a plánování mé návštěvy britských ostrovů mu dávalo za pravdu. Když jsme se pak s Petrem rozhodli vyrazit za Kanál, dostoupila má muka vrcholu. Kam zamířit a jaký cíl zvolit? Co okusit a co zažít? Jak v několika dnech vyplnit sen trvající desetiletí?

   Nuže, má britská pointa vypadá takto: nikoliv encyklopedie, nikoliv bedekry a nikoliv internet. Nikoliv cestovní kanceláře, nikoliv rodilí mluvčí a už vůbec ne náhoda.

   Na dispečerském stole vedle červené čepice a výpravky mám po léta plechovku na čaj s vyobrazením parní lokomotivy Great Western Railway. Pod obrázkem svištícího expresu stojí názvy názvy: Cornwall, Wales a Devon.

   Well, driftovali jsme tedy do Cornwallu, do Walesu a do Devonu. Jak prosté, milý Watsone!

Roman Kozák