To ráno nebylo jako každé jiné. Cítil jsem to v kostech. Mlha se převalovala za oknem a první paprsky se skrze ní jen obtížně plazily. V puse jsem měl pachuť včerejšího večera. Všude ticho jakoby se ráno nadechlo a právě zadrželo dech. Slyšel jsem ukápnutí vody z kohoutku. To odstartovalo vlnu dalších zvuků. Je ráno a je potřeba jít do práce. Nic mimořádného a přesto mi za krkem seděl neodbytný pocit, že se cosi chystá. Znáte to – takové to dèja vu. Ten pocit, že jste už přesně totéž prožili, jen si nemůžete vzpomenout na detaily. Byt byl zatuchlý a škvírou v okenním rámu se dovnitř vlezle cpal chlad. Uslyšel jsem temné písknutí vlaku, motoráček si odchrlal a kodrcavý zvuk se pomalu vzdaloval. Známe zvuky - a přesto jiné – jakoby přicházely z jiného, temnějšího světa. Cinkání souprav klíčů a tlumený hovor. Neradostné drcnutí kovu o kov. Vzdálený cinkot přejezdu. Pokus o tlumené písknutí se změní v zaúpění škrcené laně. Bolestivě proletí mozkem a donutí mě zrychlit všechny ranní pohyby...
Žádné komentáře