Skalní město Venušino - Porto Venere
Úchvatné skalní "Pětizemí" - Cinqueterre
Tak to je naše podzimní cesta do rozverné Itálie. Vydejte se s námi po stopách Cristofora Kolomba za tajemstvím Zálivu Poetů...
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.
Skalní město Venušino - Porto Venere
Úchvatné skalní "Pětizemí" - Cinqueterre
Tak to je naše podzimní cesta do rozverné Itálie. Vydejte se s námi po stopách Cristofora Kolomba za tajemstvím Zálivu Poetů...
„Staniž se! Buď zdráv, živote! Pomilionté jdu prožít skutečnost a v duševní kovárně ukout nestvořené svědomí svého národa" (James Joyce)
Terst se mi nenápadně zadírá za nehty. Prožité dobrodružství se usazuje jako jemný kal na stěny osobního poznání a zároveň víří bahno dávno usazených prožitků. James Joyce byl pro mne terra inkognita a asi stále je, ovšem cesta do dnes italského Terstu se ho nemůže nedotknout...
Fotodoteky podzimního Terstu (inspirováno projektem weekoflife.com/)
Foto Petr Čmerda & Roman Kozák, Terst 2010
CELÁ FOTOGALERIE TRIESTE, MIRAMARE ZDE
Políbím ženu, poceluji svých čtyř dětí a nasedám do motoráčku šumavských drah. Utahaný a ošuntělý vůz, který slovy klasika „prodělal již několik sovětských ofenziv“ klinká, řinčí, chrochtá a skáče, takže vésti smysluplný dialog víceméně nelze. Mlčíme, a já pozoruji za oknem usínající Šumavu. Tma si pokradmu ukusuje z její krásy. Bílé zuby bříz plné nikotinových skvrn, uzardělé smrky, pošlapané listí a rozesmáté stádo laní. To vše nenávratně mizí v její náruči a temnota uchvacuje i mou mysl. Jaká bude tato cesta? Těším se? Nevím, i když vlastně už samo opouštění rodné vísky je tak trochu vzrušující. Vzdávám se své večerní sprchy a pohodlné postele. Přijdu o teplou večeři. Místo do monitoru svého PC budu zírat do špinavých oken vlaků. To je přeci dobrodružné, co říkáte? Safra, prostě cestovatelský adrenalin. Vytahuji první pivo…
celý cestopopísek čtěte: ZDE
Celou fotogalerii z italského drifu najdete ZDE (131 foto) © foto Roman Kozák, Petr Čmerda
Itálie mi z neznámých důvodů přirostla k srdci. Těším se vždy na tu kombinaci nafintěné voňavé země s tím, tak trochu „balkánským“, nepořádkem. Na kombinaci patetické historie s drobnou ošuntělou přítomností. Itálie voní po kávě a čerstvých koláčcích. Itálie křičí a gestikuluje. Itálie troubí a čmoudí. Ale také uchvacuje ledabylou elegancí. Ale dosti již vyznání. Vydejme se zpět, či vlastně kupředu: do krajiny roztodivné a tajuplné. Překročme Rubikon a vrhněme kostky…
(celá reportáž zde: KALÁBRIE - JASMÍNOVÁ RIVIÉRA)
„Tak nám zrušili FIPky do Itálie, paní Müllerová
„A kterýpak, milostpane?“
„Nu přece ty šikovný volný, co se s nima dalo zadarmo jezdit po celý italský botě, vod alpskýho stehna až dolů ke kramfleku!“
„Šmarjá, milostpane, a copak si oni teď bez nich počnou?“
„…Do italských měst, myslím si, by měl člověk vjíždět na koni…
...dovedu si představit nádraží v Německu, ve Švédsku i ve Francii. Ale v Itálii ne. Neumím si představit, že nádražní rozhlas tam vyvolává ta zázračná jména italských měst a že tato jsou komolena amplifikací.
Vlak do Raveny stojí na druhém nástupišti.
Rychlík z Verony se blíží na páté nástupiště!
Urychlete nástup do vlaku do Benátek.
Všechna nástupiště vedou do Říma!
Ne, nechtěl bych zažít hlášení v těchto městech, kde naopak bych chtěl slyšet zvony, loutny, slavičí klokot a Monteverdiho Orfea…“
(volně dle Miroslava Horníčka – Chvilky s Itálií / Panorama 1988)