To je pro změnu vystěhovalecká základna, odkud na pět miliónů lidí vyplulo do Nového světa za snem o lepším ži(voby)tí. Tady – a ne v Americe – vznikl slavný hamburger. Žemle s něčím, čím šlo nakrmit houfce odvážně zoufalých vystěhovalců z celé střední Evropy čekajících na své zámořské lodě. Myslím, že dnes je jedno, co v té kečupem opatlané housce vlastně je. Hamburger není ani tak jídlo, jako symbol. Pro původní vystěhovalce byl hambáč poslední vzpomínkou na břeh evropského domova; zároveň jakoby přitom do oné rozkrojené housky při čekání v hamburském přístavu vkládali mezi cibuli a hořčici veškerá svá očekávání. Kdo se ocitl zde v Ballinstadtu, už za sebou spálil mosty – avšak nový břeh byl dosud v neznámu a nedohlednu. Je jedno, vedlo-li vystěhovalce spíš zoufalství anebo odvaha; svět za mořem jim nabízel to nejdůležitější: naději. Čekej, člověče, čekej, seď na svém kufru, nelituj, doufej, sni, věř – a tady máš housku, jaké ti v té Emerice budou lítat do huby pečené jistěže skoro samy!
V Hamburku od vody netáhne syrový chlad, ale vůně zámořských končin a pražené kávy. Kal a bláto se v kanálech usazují jen tam, kde vládne zpozdilost a omezenost. My se ve zdejších kontorech inspirujeme a víme, že u nás po domácím vaření povidel, piva a marmelád bude hned po pečení husí a pančování likérů následovat kávová home-rösterai. Couráme se Speicherstadtem a zjišťujeme, že drsný sever vůbec není drsný. Říjnových dvacet stupňů Celsiových má grády! Lodní kotvy se tu povalují všude kolem stejně jako u nás autovraky. Navedou nás vždy k nějakému muzeu, námořnickému obchůdku či nálevně. My skončíme v nejstarším hamburském pivovarském domě u Gröningerů. Sklepní lokál je útulný a od varny se co chvíli odrazí vepřová objednávka: „Zweimal bír und zweimal haxen!“
Ráno se ne a ne rozhodnout, zda navštívit Glückstadt či Cuxhaven. Projekt ideálního města z roku 1612 na pravém břehu Labe anebo levobřežní výspa u Cuxhavenu, kde šumavské vody definitivně vtékají do Severního moře? Zvítězí kompromis a my jedeme do Dánska.
Moře by mělo řvát a burácet, ale my se sluníme v křesílkách na horní palubě, přičemž dumáme, zda bychom ve vlnách dřív umrzli či utonuli. Řvát a burácet začnou až muži v plynových maskách s megafony: „Alarm, vykliďte palubu! Evakuace!“ Natahují hadice a šplhají s nosítky ke komínové nástavbě. Šmankote, copak v mrazivém moři uhoříme? Tlačíme se k záchranným člunům a máme jasno: utopíme se a ještě k tomu nastydneme… Inu, Archu stavěli amatéři, Titanic a Prinsesse Benedikt holt profesionálové. Raněný trajekt se přesto dopotácí k dánským břehům. Děkujeme našim andělkám strážným a kralevici dánskému za ochranná křídla. Two beer or not two beer?
Na prvním perónu nás osobně vítá královna dánských železnic, Její Výsost Nohab v karmínovém laku. Zdvořilostně jí políbíme nárazník a odebéřeme se na nejbližší pláž. Chceme láhvi Volarské zlaté ukázat duny, příboj a zpěněné nekonečno. Moře doráží na ostrov Lolland a přitom se nadouvá a vzdouvá, cáká, chlístá, pění, šplouchá, šplíchá, šumí, prská a huláká, vyvádí jak utržené z (kotevního) řetězu, honí nás po plážích, přetahuje se s ostřicí o každou hrst písku, žongluje s lasturami, točí se a kolébá, tu couvne, tu se přískokem vrhá vpřed, současně stále silně slaně slintá - a ještě to drze přiznává…
Slované kdysi dobyli i Roskilde, tehdy hlavní město Dánska, ale my jsme milosrdní. Adrenalinu nám netřeba; stačí nám poctivé kafe. K cestovatelským nebezpečenstvím přináležejí tajfuny, monzuny, jedovatí hadi, najatí eunuchové, ano, i pár facek našinec snadno utrží. A tak se vracíme. Člověk vždy závidí vlaku, co zrovna odjíždí, stejně jako staničce, která zůstává za oknem vagónu.
Lübeck býval hlavním městem středověké Hanzy, my v něm ale shledáváme ráj pozemského žití. Historické centrum je plné nikoliv turistů, ale domácích, zatímco v přístavu klimbají plachetnice, co pamatují císaře Viléma II. (ano, tenhle vůl, co vyprovokoval 1. světovou válku, tady má u nádraží dokonce i koňskou sochu!). Kypí tu rušný klid pěších zón a poklidný ruch kaváren, jejichž venkovní stolky jsou tu a tam nahrazeny proutěnými plátěnými koši. Lübeck má sedm obřích hanzovních kostelů, jejichž věže sloužily i k navigaci, neboť byly z moře vidět na padesát kilometrů. Hlavní z nich je větší a vyšší než pařížský Notre Dame – a to je vystavěn z cihel. Týž kostnický koncil, který roku 1415 odsoudil k upálení Jana Husa, sňal klatbu z města Lübecku, přičemž chtěl, aby se pobaltská Hanza zúčastnila války proti husitským Čechám. Severoněmečtí obchodníci naštěstí upřednostnili obchod pivem, jehož rozsah byl vpravdě nebetyčný; pivo se tehdy užívalo i přípravě jídel, takže náklady pivních sudů směřovaly do všech míst, ženské kláštery nevyjímaje.
Od moře vane kupodivu teplý vítr a nám dochází, že zimu a chlad nedělá mráz, ale lidé. Večerní Hamburk nám nabídne nejen řemeslnický jarmark podzimních impresí, ale i stanové městečko antiglobalizačních protestanů a technoprůvod anarchistů. Petr se neudrží, proráží policejní kordon a duní a rámusí a rezonuje s mladými rebely. Já zatím střežím naše piva Dithmarscher Pilsen; inu, znáte to: když hlídám dítě, uteče mi polívka, a když hlídám polívku, uteče mi dítě…
Máme rádi pořádek, slušnost, čistotu, upřímnost, klid, teplo a přesnost, avšak doma je doma! Vyprošťovací půlitrové kafe u Bahnsteig 16 - servus, Herr Kollege! - a kupé v ranním železničním remorkéru je fraj. Hundertwasserův Uelzen je jedním z těch nádraží, kde bych rád zmeškal svůj vlak, ale drift je drift! Jedeme se ohřát do akvaparku. Vodní hala ve východoněmecké Halle je zaonačena jako mayské město a to včetně středoamerického hicu a vlnobití. Zupa, das ist Spitze! Pravda, podél kolejí lze lecos omšelého zahlédnout dodnes, ale jinak si myslím, že znárodnění EnDéEr se v zásadě podařilo.
Z DDR přes BRD driftujeme domů a pokud jde o globální oteplování, máme jasno: v létě je horko, neboť se celou zimu topilo. A v zimě je zima, jelikož se celé léto netopilo. Prosté, neníliž pravda?
Sním o tom, že bych chtěl žít tam, kde je ne jedno, ale dvě, tři či dokonce čtyři roční období. Sním o tom, že bych chtěl žít tam, kde neřádí ani sopky ani tornáda ani tsunami. Zdá se mi o vodách Teplé a Studené Vltavy, blouzním o tlustých pletených ponožkách, sníme s Petrem o volarské sauně a víme, že moře nudy se dá snadno přeplout na neckách fantazie.
Žádné komentáře