( 28.9. – 30.9. 2005 )
Celkově ujetá vzdálenost : 1940 km
Poetické cestopisy, jejichž autory jsou Petr Čmerda a Roman Kozák, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Práva nad rámec této licence jsou popsána zde: http://driftujeme.vesele.info.
Celou fotogalerii ze švýcarského drifu (kanton Ticino) najdete ZDE (60 foto) © foto Roman Kozák, Petr Čmerda
Návrat volíme takzvaně „aklimatizační“. Víme totiž, že příjezd na sychravou, vlhkou Šumavu by mohl krutý a tak se cestou trochu ochladíme.
Ještě teplou, mořskou noc strávíme v Monterossu. Na pláži tohoto posledního ( nebo chcete-li prvního ) městečka Pětizemí omývá kolega opatrně a pouze na krajíčku svou bolavou nohu doufaje v solnou desinfekci, zatímco já desinfikuji svou povznesenou náladu bublinkami šumivého vína. Víno a sůl. Radost a smutek. Vínem se solí se loučil Byron s přítelem Shelleyem. Vínem a solí se loučíme i my s tímto vskutku mysteriózním světem aby nás první ranní vlak odvezl do světa kamene a sněhu...
Švýcary! Haldy zlata pokojně rezavějícího ve sklepeních veskrze solidních bankovních domů. Fialové krávy, co ukrutně rády mlsají čokoládu. A hodinky, které se vám za vteřinové zpoždění omluví čtyřmi jazyky. Ano, takhle nějak mi naskakují synonyma k zemi Viléma Tella, ementálu a nejdokonalejšího systému veřejné dopravy na světě. Především to poslední hodláme zažít a odzkoušet na vlastní kůži.
Zároveň k tomu přidáme ledovce, alpská panoramata, horská jezera a štíty s vrcholy přesahujícími čtyři tisíce metrů nadmořské výšky. A slušnost, pořádek, drahotu a přívětivé podzimního slunce laskající velehory pocukrované prvním letošním sněhem…
Jedeme do Švýcar! (zobrazit celé)
Polosamota Peklo nad Netolicemi, květen 1945, po poledni:
„To je dost, Františku, že už jdeš k obědu!“ hubuje moje prateta Anda na svého muže.
„A hdepa ses zdržel?“
„Ále, potkal jsem Rusy…“
„Počkej, cože? Rusy? Rusové jsou tady? Krindapána, tak to je ale po válce! Františku! Je po válce!“ volá teta Anda a radostí chytá manžela kolem krku. Ani si nevšimne, že ten nemá chuť ani se veselit ani obědvat.
„Hdepa´ s Rusy viděl, Františku?“ tetelí se Anda Nedvědová, rozená Kašparová z Krtel, a oči jí vlhnou.
„Dole, u Podroužku,“ hlesne její muž docela bez zájmu, jenže jeho žena je štěstím bez sebe a nevnímá.
„Tak Rusy jsi potkal, povídáš,“ jihne Anda. „A moclipak ´s jim rozuměl? Copa ti poudali, Františku?“
„Co poudali? Prej: časy! Davaj časy! To mi, Ando, poudali...“ (celé)